Jako dítě chtěla být veterinářkou nebo zahradnicí. Nakonec se stala fotografkou ženských aktů. Dnes patří v tomto oboru k jedněm z nejuznávanějších. „Byla to vlastně náhoda,“ usmívá se při vzpomínce na start své kariéry sympatická žena, která si říká Tereza z Davle.

Ačkoli je Tereza ve focení samouk a nezakládá si na dokonalé technice, její díla jsou velmi ceněna. Snímky pořizuje hlavně černobílé, občas jsou neostré, netradičně komponované, dost šťavnaté a hlavními objekty bývají především ženy – nahé.

„Baví mě dráždit lidi, dotýkat se jejich emocí, protože to má podle mě v umění smysl,“ zamýšlí se nad svou prací uznávaná fotografka. A bez mrknutí oka dodává, že jí nedělá problém svléknout každou ženu. Jaký má na to recept? Jednoduchý. Víno a psychologii.

Není to tak dlouho, co Tereza svlékla hned čtyři ženy najednou. Pro kampaň HYDROfeminu.

Nedávno jste nafotila kampaň pro HYDROfemin, jejímž cílem je říct, že každá žena by se měla starat o své tělo, že ani intimní hygiena není tabu. Měla jste hned jasnou představu o tom, jak by fotografie na toto téma měly vypadat?

Byla jsem ráda, že reklamní agentura sama přišla s nápadem nafotit fotografie co nejpřirozeněji a nezasahovat do nich retuší. To se stává opravdu málo a měla jsem z toho velkou radost.

Dostala jste při focení volnou ruku nebo jste pracovala s nějakým konkrétním zadáním?

Měla jsem volnou ruku. Mohla jsem si vybrat modelky i místo focení. Poslední léta už přijímám pouze zakázky, kde mám volnou ruku. Takže vše bylo perfektní.

Modelem vám stála žena bez dítěte, žena s dítětem, starší žena a žena onkologicky nemocná. Bylo těžké tyhle čtyři dámy sladit dohromady? Jak focení probíhalo?

Fotily jsme v Českém Krumlově v jedné opuštěné hale, kam dopadalo fantastické denní světlo. Navíc si holky dobře sedly a panovala příjemná atmosféra. Takže všechno skvěle klaplo, za pár hodin bylo hotovo.

Jedné z modelek lékaři vzali oba prsy. Bylo focení s touto ženou v něčem jiné, těžší?

Nebylo. Slečna byla velice příjemná a velice krásná. Měla v sobě francouzský šarm a překrásnou tvář. Jen jsem se bála, abych ji moc neunavila. Proto jsem fotila rychle.

Některé ženy, které zůstanou kvůli rakovině bez prsou, se za své tělo stydí. Bylo obtížné tuhle ženu „svléknout“?

Právě že s nahotou neměla žádný problém. Nevadilo jí odkrýt jizvy po odstranění prsou, byla velmi vstřícná. To mě opravdu mile překvapilo.

Už jste se při své práci setkala s takto nemocnou modelkou?

Fotila jsem charitativní kalendář s ženami s cystickou fibrózou (onemocnění, které postihuje zejména dýchací a trávicí ústrojí – pozn. red.), takže zkušenost s těžce nemocnými ženami jsem už měla. Všechny ty ženy mě překvapily svojí pozitivní myslí a tím, že si ze své nemoci dělaly legraci.

Pro fotografa bývá dokonalá krása nudná. Platí to i u vás?

Myslím, že každý fotograf je jiný. Každý preferuje něco jiného. Mě dokonalá krása nudí. Ale znám kolegy, kteří nefotí slečny starší pětadvaceti let, protože jim pak už připadají staré. Jsou i tací, kteří si libují fotit plastické ženy – čím umělejší, tím lepší. Já to mám naopak.

S focením jste začala až v osmnácti letech. O jaké kariéře jste snila do té doby?

Odmala mám blízko k přírodě. Proto jsem jako mladé děvče chtěla být veterinářkou nebo zahradnicí. A to, že jsem fotografka, je náhoda, kterou si nyní užívám. Živím se focením, mám k tomu ale dům plný zvířat a ve volných chvilkách pracuju na své zahradě. Takže jsem maximálně spokojená.

Po roce focení jste začala pracovat pro Playboy a brzy se o vás začalo hovořit jako o jednom z nejuznávanějších fotografů aktů. Tušila jste v těch osmnácti, když jste si šla koupit svůj první foťák, že vaše kariéra nabere takových obrátek?

To jsem netušila vůbec a dodnes jsem překvapená, že jsou mé fotografie tolik žádané! Můj děda, vyučený fotograf, by ze mě měl asi radost. Bohužel zemřel dřív, než jsem začala fotit.

V čem je pro vás ženské tělo zajímavější než mužské (fotíte převážně ženy…)

Má víc oblin, které dobře hrají ve světle.

Jak jste se vlastně dostala k aktům? Přišlo to samo, nebo skončit u nahých těl byl váš záměr?

To je také jedna z náhod. Když jsem si pořídila foťák, tak jsem vyzvala své krásné kamarádky k focení. Samy se svlékaly. Později z těch snímků byla výstava. Pak se všechno začalo rychle nabalovat a nyní jsem zaškatulkovaná jako fotografka aktů a jsem zvědavá, zda se mi podaří této nálepky někdy zbavit.

Počkejte, vždyť jste „dobře zavedená firma“! Proč byste se nálepky chtěla zbavovat?

Víte, já dělám i spoustu jiných věcí – portréty, i ty muže, hrozně ráda fotím zátiší. Ale kvůli tomu, že mám nálepku fotografka aktů, mi nikdo nechce vystavit nic jiného. Zájemcům o moje výstavy říkám: „Podívejte, já mám i pěkná zátiší… A oni: „Ale my bychom raději ty akty!“ No, tak mám smůlu.

Takže krajiny a zátiší si fotíte do šuplíku?

Zatím ano, protože nikoho nezajímají.

Vaše fotografie jsou většinou černobílé. Proč?

Mám černobílé vidění. Mám ráda staré černobílé filmy, hvězdy stříbrného plátna… Barva je pro mě často rušivý element.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že zásadně neretušujete. Jak si teda poradíte například s nedokonalostmi pleti?

Snažím se do fotek zasahovat co nejméně. Ve své volné tvorbě fotím na negativ a fotografie ručně zvětšuju – zde se ani retušovat nedá. Co se týká mé obživy, což jsou soukromé zakázky na focení žen, tak tady menší úpravy dělám. Ale vždy se snažím o to, aby fotka nelhala. Nezužuju pas, nenafukuju prsa a neprodlužuju nohy.

Pár žen jste už nafotit odmítla – kvůli tomu, aby tak neztratily svou důstojnost. Je těžké říct klientce NE? Jste v takových případech přímá?

Tohle se velice špatně říká, ale většina žen, které ke mně chodí, tuší, co si můžou a nemůžou dovolit. Za ta léta se mi stalo asi dvakrát, že klientka lpěla na fotkách, o kterých jsem dopředu věděla, že budou nelichotivé. Pokud je ale dámě kolem šedesáti let, váží zhruba devadesát kilo a trvá na focení v tangách? Tak jsem jí oznámila, že to esteticky nafotit nezvládnu, a také to nenafotila.

Ale mám opravdu štěstí, že mých služeb využívají převážně ženy s dobrým vkusem, na úrovni, které se o sebe starají.

Teď trochu z jiného soudku. Nějakou dobu jste pobývala na Aljašce. Co vás tam přivedlo?

Láska. V té době jsem chodila s Američanem, který na Aljašce pracoval. Tak jsem tam s ním čtyři měsíce byla.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z této země?

Je tam fantastická příroda! Viděla jsem tah lososů v řekách. Nad domem mi hnízdil orel bělohlavý. Když jsem jela na nákup, několikrát mi přes cestu přecházel medvěd. Také jsem se tam ale potkala s podivnými lidskými existencemi, co žily v zaparkovaných školních autobusech…

Měl ten pobyt i nějakou stinnou stránku?

Ano. Po čtyřech měsících jsem byla ráda, že jsem zase doma. Na Aljašce to je sice krásný, ale strašně drsný. Třeba jsem nepochopila mentalitu místních. A taky, v létě tam máte tmu jen tři, čtyři hodiny. Panuje tam „věčné“ denní světlo. To bych se tam brzy zbláznila…

Stýskalo se mi po rodině a Česku.

Zpět k vaší práci. V roce 2009 vám vyšla kniha aktů – Feminissimo, o které hovoříte jako o splněném snu. Jaké jsou další vaše sny?

Udělat další takovou knihu.

Máte už nějakou představu?

Ano, mám materiál na dvě knihy. V jedné by byly fotky žen na hotelových pohovkách a jmenovala by se Grandhotel. A druhá představa je kniha Múza – o jedné mé modelce. Teď jsem však zatím ve fázi přemýšlení, protože to jsou velmi nákladné projekty. Bylo by ale hezké udělat výstavu a na ní zároveň pokřtít novou knihu…

 

Kdo je Tereza z Davle?

 

Narodila se 26. 7. 1975 v Hořicích v Podkrkonoší, dětství prožila v Davli u Prahy. Vystudovala střední ekonomickou školu. Ke svým osmnáctinám dostala od babičky peníze, za které si koupila svůj první fotoaparát. Při práci (byla například recepční nebo asistentka v reklamní agentuře) fotila a většinu volného času trávila ve skupině umělců sdružujících se v baru Kamzík v pražské Kamzíkově ulici. Právě tady se uskutečnila v roce 1993 její první výstava a vzniklo tu i její umělecké jméno. Tehdejší majitel baru si totiž nevzpomněl na její příjmení, tak na pozvánku k výstavě napsal jen Tereza z Davle. Nyní žije s rodinou v Českém Krumlově, má dva syny – Olivera a Alexandra.

 

Foto: archiv Terezy z Davle