„Mami a víš, co je nejlepší? Že jsme všude doma.“ S velkým nadšením mi hlásila má téměř čtyřletá dcera. S velkým zaujetím právě dopočítala, kde vlastně doma je. „U babičky horní, u babičky dolní, v Čechách, na Tchaj-wanu, v Tchaj-peji, u Marušky, v letadle, u růžových kuliček…“

Přemýšlela, kde všude ještě kdy přespávala déle než jeden měsíc. Už se ve mně začínal rodit strach, jestli přece jen není tenhle způsob života pro výchovu dvou malých capartů kdesi za hranicí zdravého rozumu, ale pohled na dva spokojené tvory neustále komentující dění kolem, na jejich bezstarostnost a všudypřítomný smích, obavy rychle zahnal. Zkrátka žijeme tak trochu jinak. A nejparadoxnější na tom je, že ještě před pár lety, když jsem v náručí pyšně objímala svého prvorozeného syna, bych si nedokázala ani představit, že to jde. Že je možné sbalit jednu tašku, dva batůžky, tři kufry, prvorozeného a druhorozenou a vydat se vstříc dálkám na druhé straně zeměkoule.

Ano, nebo ne?

Vlastně si ještě stále celkem živě vzpomínám, jak jsme společně s dětmi stáli poprvé na letišti. Všechno kolem mělo podivný sladkokyselý nádech, děti tenkrát zvídavě pozorovaly cvrkot kolem sebe a smutně šeptaly, jestli taky někdy poletíme. Zdály se mi tak malé v tom obrovském světě přemisťujících se lidí z jedné strany Země na druhou. Konejšila jsem je vidinou dovolené u moře a zároveň ujišťovala sama sebe, že teď je to tak pro všechny nejlepší. Jsou přeci ještě tak malé a svět kolem tak nebezpečný. Na letištní ploše si to zatím štrádoval dav dálek chtivých cestujících a mně běželo hlavou, jak to nejlepší pro malé děti je bezpečí a jistota stálého domova. Děti a cestování dále než za rozsah dvoutýdenní dovolené jsou spolu neslučitelné. Nyní po mnoha cestách po souši, vodě i vzduchem a měsících strávených na Tchaj-wanu ve mně ten naivní předpoklad vzbuzuje úsměv. Ono totiž v reálu je všech úplně jinak, než se nám většinou zdá.

Splněný sen v oblacích

Rozhodně ne nejpřívětivější pro životní prostředí, zato nejefektivnější možnosti, jak v rozumném čase pokořit vzdálenost deset tisíc kilometrů, stále zůstává letadlo a s dětmi za něj budete rozhodně vděční. Každá návštěva letiště je jedinečná, a pokud chvilkově propadnete pocitu, že už vás nic nového překvapit nemůže, okolnosti vás rychle vrátí do reality. Může.

Prim mezi těmi všemi ovšem hraje většinou ten první. Míra vaší nervozity stoupá s dětskou zvědavostí úměrně v čase. Vše je nové, tajemné, nepoznané a přímo volá o prozkoumání. Ten náš první přišel vlastně velmi brzy po chvíli, kdy jsme se procházeli po letišti a povídali si, jak to vlastně v tom velkém světě chodí. A i to naše poprvé bylo velkolepé. Počáteční šestihodinovou část letu strávilo mé potomstvo přilepeno na stěnu letadla v marné snaze se natáhnout do dostatečné výše, aby vidělo z okénka. Nikdy by mě nenapadlo, že ta okýnka jsou ve skutečnosti tak vysoko, že ani můj pětiletý syn vzrůstu školáka ve třetí třídě, si neužije dostatečného rozhledu. Nutno podotknout, že se mírným nepohodlím nenechal vyvést z míry a od nástupu do letadla mě bez přestávky bombardoval otázkami týkající se technické stránky leteckého provozu. Naštěstí otázky pokládal s takovou kadencí, že nezbýval prostor pro odpovědi. Má tříletá dcerka zvolila odlišnou strategii. Musím tedy uznat, že příliš jiných možností neměla, to je pravda. Přeci jen letělo se strojem velikosti velryby a počet míst u okýnek není nekonečný. Trochu jsem se obávala, jestli místo do uličky pro ni nebude příliš nudné, ale zkrátka nesedět mezi nimi jsem si netroufla. Tak jsem se nejspíš stala důvodem, proč se mé mladší dítko zcela zamilovalo do všech letušek na celém světě. Celých šest hodin se bavila tím, že je vyhlížela, navazovala s nimi oční kontakt a pak se stydlivě schovávala za opěradlo sedadla. Druhou část letu, tu devítihodinovou, oba svorně zázračně prospali. Vězte, že i když bude skvěle vybavení vlastními polštářky a plyšáky, stejně se vám únavou schoulí do klína a ani sebevětší turbulence je ze sladkého nadzemského snění nevytrhnou.

Vyrovnaná letová hladina bez turbulencí však není pojistkou bezproblémového letu. I když dítě křížící nohy právě v okamžiku, kdy kapitán hlásí, aby si sedly a připoutaly se i letušky, není zrovna to pravé ořechové a větičku „Mami, já už to nevydržím…“ v tu chvíli slyšet opravdu nechcete. Ve světle této komplikace jsou kolínka, která končí na různých částech oblečení a těla vašeho miláčka jen ne v jeho ústech, nedůležitá záležitost. Hlavně, že nekončí na koberci nebo polstrování sedadla. Zkrátka takový šestnáctihodinový let je dokonalým výcvikem v mateřském postřehu a intuici, které bezezbytku využijete v neznámých dálavách, protože těmi pro mě v tu chvíli náš budoucí domov na Tchaj-wanu určitě byl.

Pár praktických rad na závěr

  • Před každou cestou se dobře informujte o povinných a doporučených očkováních.
  • Zkontrolujte si platnost pasu a informujte se o podmínkách vstupu do vámi vybrané země.
  • Nejen v letadle rozhodně oceníte vlhčené ubrousky. Rozmanité možnosti jejich použití vás rozhodně překvapí.
  • Dětem balím do batůžku polštářek, deku, mikinu, oblíbené plyšové zvířátko a malou hračku. Čekání na další let je nejslabší místo celé cesty a různé možnosti, jak nevrlé ratolesti zabavit, jistě oceníte.