Veronika Kremzová: Je smutné, že i zdraví je obchod

Život se s ní rozhodně nemazlí. I přes těžké rány osudu však má Veronika Kremzová v sobě hnací motor. Motor dokázat druhým a především sobě, že není zbytečná. Z kosmetičky se stala spolumajitelkou a výkonnou ředitelkou jedné pražské kliniky a pak…

Když jsem tuhle výjimečnou ženu potkala před čtrnácti lety poprvé, bylo jí čerstvých osmnáct. Měla velké plány. Možná jsem si tehdy myslela, že je trochu naivní a že létá v oblacích. Teď už vím, že všechny její sny ji celé roky hnaly dopředu. Profesně Veronika dosahuje toho, po čem touží, a cesta, kterou prochází, jí dává mnohem víc než vysněnou práci. Dopřává jí poznání vlastní duše.

Veroniko, za čtrnáct let jste se opravdu hodně změnila. Jiný je především váš životní styl. Kdy jste si uvědomila, že byste v tomhle ohledu měla jít jinou cestou?

To jsem věděla vždycky, jen jsem se k tomu nemohla dostat. Hodně dlouho jsem totiž následovala domněnku, která se mi zformovala v dětství – a to: „Jak by všechno mělo být dobré pro okolí“. A pak, samozřejmě vlivem toho dobrého i špatného, jsem začala cítit, že to, jak by všechno mělo být, neurčuje mé okolí, ale mám to prostě v sobě…

Vystudovala jste kosmetiku a ještě při škole jste se začala živit manikúrou. Řekněte, jak jste se propracovala až na spolumajitelku a výkonnou ředitelku kliniky?

Kosmetičkou jsem chtěla být odmala, ale nejsem úplně typ na rutinní práci. Toužila jsem po úspěchu. Začalo mě bavit školit nové lidi ve svém oboru, zajímala jsem se o marketing, práci s lidmi a celkově jsem chtěla vědět, jak funguje firma. Takže to byla jen otázka času.

Otázka času, než jste založila firmu vlastní?

Oslovili mě jedni lidé, jestli od nich nechci koupit kosmetický salón v Praze. No, a to byl pro mě impulz k tomu být svou paní. A přestože jsem po zaplacení kauce měla na účtu jen jedenáct korun, věděla jsem, že to půjde. Vždycky jsem kolem sebe měla rodinu a lidi, kteří mi ukazovali cestu a byli mi psychickou oporou. To byl můj start.

Jaký to byl pocit, když jste se ze zaměstnance najednou stala majitelkou firmy?

Ty pocity byly dva. Jednak zodpovědnost, která se každým životním krokem znásobí. A pak, přestože jsem začínala s jednou kolegyní (později se firma rozrostla), že jsem ředitelkou zeměkoule (smích). Dnes, když si na to vzpomenu… Prostě jsem nevěděla, jak mám v té roli se sebou zacházet. Zkuste se do toho vžít. Jste ve svých očích nic a najednou pohledem stejných očí vidíte úspěch. Zapomínala jsem být laskavá. To mě pak ale dalšími životními kotrmelci, i díky přátelům, kteří stáli poblíž, přešlo.

Zmiňujete životní kotrmelce. Kdy se vám osud poprvé zásadně postavil do cesty?

Asi v mých devatenácti. Když jsem onemocněla bulimií.

Co bylo příčinou?

Neláska. Doba a snaha vyhovět okolí nás odpojí od vlastního „já”, děláte něco jiného, než cítíte, a to, co cítíte, se bojíte projevit. V pokročilejší fázi ani nevíte, co chcete. No, a to bylo potřeba rozmotat.

Co vám to období dalo?

Naučila jsem se meditovat – dnes v meditacích formuju své další plány. A celkově mě začal zajímat duchovní směr.

A začala jste mít víc ráda i sama sebe?

To rozhodně! Ale asi nejzásadnější moment byl, když tátovi o pár let později diagnostikovali rakovinu plic. A přímý střet s ní byl tak silný, že vyvolal mnoho otázek – jaká je vlastně příčina té nemoci, co je to zdraví…? V nemocnici na plicním, kam jsem za tátou jezdila, jsem viděla pacienty s dírou v hrudníku. Mezi nimi byli i mladí lidé, kterým se kvůli rakovině otřásl svět v základech. Najednou jsem o zdraví začala přemýšlet jinak.

A přestala kouřit?

Ano, i když dnes vím, že kouření jako takové není ta jednoznačná příčina. Doslova jsem se zamilovala do svých plic. Zahodila jsem cigarety – což byl u mě, jak mé okolí říkalo, nadlidský a zcela nereálný čin, protože jsem kouřila i dvě krabičky denně. Těšila jsem se, že se každý další den ráno probudím a moje plíce budou o kousek zdravější.

Vraťme se k vaší malé firmě. Co s ní bylo dál?

Asi před šesti lety jsem chtěla přemístit salon do centra Prahy. A souhrou náhod jsem ho spojila s Esthesií, která v té době dělala stomatologii a masáže. Té se zrovna po odchodu klíčového společníka moc nedařilo. A protože i mou firmu při stěhování opustila zásadní část týmu, začínali jsme z velmi těžké pozice. Ale pro mě to byla další chtěná výzva. Byla jsem zvyklá na svět kosmetiky a tady najednou byli lékaři, k nimž jsem vždy měla a mám veliký respekt a úctu. Hodně jsem se učila – metodou pokus omyl, která je mi vlastní. Nakonec jsem sestavila nový tým lékařů a skvělých specialistů, otevřeli jsme nové obory – třeba dermatologii, podologii (preventivní a rekondiční péče o nohy, pozn. red.) či endokrinologii – a Esthesie přežila.

Jak jste se coby ředitelka kliniky začala dívat na zdraví?

Nooo… Pro mě osobně je smutné, že i zdraví je obchod. Víte, je to citlivá oblast a musí se v ní našlapovat mnohem vnímavěji než v jiném oboru. Protože pracujete s tím nejcennějším – lidským zdravím, s emocemi a nemocemi.

Dá se podle vás v tomhle oboru pracovat tak, aniž by to nebyl byznys?

Obchod tu bude vždycky, to je jeden rozměr, příjmy s výdaji jsou neměnné. Ale důležitý je účel, se kterým svou práci děláte. Pokud máte čistý záměr, chcete lidi léčit, pomáhat jim žít lepší život, je to ta nejlepší esence i záruka úspěchu na všech frontách.

Jak se vůbec díváte na naše zdravotnictví?

Nemůžu soudit systém s veřejným pojištěním, ve kterém jsem nikdy nepracovala. Spojili jsme zdraví a krásu a tam je to trochu jinak. Ale laickým pohledem pacienta myslím, že celé zdravotnictví by mělo stát na prevenci. Úspěch vidím ve stavu „jsem zdráv”, nikoli „uzdravím se”. To je zásadní a zcela jiný pohled.

Ale vidím, že se už hodně lidí zaměřuje na cesty vedoucí k udržení zdraví. A to není jen otázka zdravotnictví, ale celkově našeho životního stylu, odpočinku, stravování, psychiky. Zkrátka je nutné propojit tělo – mysl – srdce. Chápu, že to pro někoho může znít ezotericky, ale bez toho se neuzdravíme.

Stále víc lidí se přiklání k východní medicíně. Proč tomu tak podle vás je? Umí některé nemoci vyléčit lépe?

Ano, lidé k alternativním způsobům léčení směřují, protože vidí, že běžné metody už nefungují, nebo mají vedlejší účinky. Vnímám, že je to v nedostatečném propojení již zmíněného těla – mysli – srdce. Není jedna zaručená cesta, to rozhodně ne. Ale je kombinace přístupů a každému pomůže něco jiného. A tak hledáme.

Vy jste na klinice propojila tradiční západní medicínu s východní – nabídla jste klientům například také iridologii, diagnostiku z kapky krve atp…

Pokusila jsem se o to. Bylo to propojení opravdu velmi okrajové. Jak jsem uvedla, každá cesta má své. Pod skutečným spojením si představuju rozsáhlejší zastoupení směrů s jedním odborným „vůdcem“, který směr určuje tak, aby se nezapomínalo na žádnou složku a především, aby se každému pacientovi/klientovi vyšlo vstříc.

Jsou některá místa, která tohle umí?

Ano, u nás i ve světě je několik lékařů a zařízení, kteří skvěle propojují alternativní a klasickou medicínu. Z vlastní zkušenosti mohu uvést třeba pana doktora Honzu Vojáčka (vedoucí lékař kliniky funkční medicíny v Praze – pozn. red.), který je jedním z lidí, kterých si pro jejich názor i přístup vážím. Ale jak jsem uvedla, každý má svou cestu a žádná by neměla být zatracována. Nepřísluší mi soudit odbornou stránku, nejsem lékař. Ale dívám se na to vždy jako pacient a takto komplexně bych se léčit nebo udržovat ve zdraví sama chtěla.

Nedávno jste po šesti letech z Esthésie odešla. Proč?

Prostě jsem cítila, že je správný čas jít dál (úsměv).

Co budete dělat?

Pro začátek alespoň na pár týdnů cestovat. Určitě se chci i dál věnovat oblastem zdraví a krásy, ale v užším propojení s lidskou duší. Právě teď si pro radost motám Shamballa náramky, které jsou speciální velmi individuálním poselstvím pro každého, pro koho je připravuju. A dál chci být co nejopravdovější „já”. Chci být prostě v pohodě a užívat si život, ať přinese cokoli.

Foto: archiv Veroniky Kremzové, Michaela Říhová