Už na základní škole se rozhodla, že chce pracovat s lidmi. Původně pomýšlela studovat dětskou psychologii. Pak ji ale osud do cesty přihrál lidi s handicapem – především autisty a osoby s dalším mentálním a kombinovaným postižením. A tak život čtyřiadvacetileté Lucie Havelkové, studentky třetího ročníku vysoké školy, nabral úplně jiný směr… 

Když po střední škole Lucii hned nevzali na vysokou, náhodou se dostala k práci odborné asistentky u lidí s mentálním a kombinovaným postižením. A zjistila, že to je profese, která ji baví, naplňuje, posouvá…

Proto se rozhodla příští přijímačky zkusit obor Psychologie a speciální pedagogika. Klaplo to. Lidí s postižením se však ani při studiu nevzdala. Čemu se za tři roky práce nejen s autisty naučila? Jak se s lidmi s postižením pracuje? Dá se tahle profese dělat napořád? A jde vůbec o práci, nebo o poslání?

S jakými lidmi jste za ty tři roky pracovala?

Nejčastěji s klienty s poruchou autistického spektra, ale i s lidmi s kombinovaným postižením – mentálním a tělesným. Což jsou lidé s určitým stupněm mentální retardace, kteří jsou k tomu třeba ještě na vozíčku, lidé s dětskou mozkovou obrnou, nevidomí.

Jak se k takovým lidem přistupuje?

Hodně individuálně. Můžete na ně mít nějaké tabulky, doporučení, popisy, jak se člověk s konkrétním typem postižení chová nebo reaguje, ale ve výsledku to je úplně jinak. Například v jedné dílně jsem měla skupinu klientů, všichni měli určitý druh autismu, ale každý byl úplně jiný. Jeden například potřeboval svůj vlastní pokoj, kde měl jen křeslo a rádio a neustále vyžadoval přehrávat stále dokola tři kazety. Jakmile to tak nebylo, začal být agresivní a nešlo s ním vůbec nic dělat.

Jiní klienti zase měli rádi fyzický kontakt, sami přišli s tím, že chtějí pohladit, polechtat. Nebo si přišli povídat, chtěli navazovat kontakt. Pak zase lidé, kteří odmítali opustit třídu s někým jiným než se svým oblíbeným asistentem…

Takže je potřeba najít si cestu ke každému zvlášť.

Ano.

Jak se taková cesta hledá?

Dlouho. Jsou klienti, kteří vám padnou kolem krku okamžitě, jsou bezprostřední, nemají strach z cizích lidí, rádi komunikují. Jsou ale i tací, kteří vás i půl roku ignorují. Pak si všimnete, že na vás koukají. A už to je ohromný postup. Reflektují, že tam jste. I třeba to, když vám dají najevo, že se jim něco nelíbí, je posun.

U klientů, kteří nekomunikují verbálně, je to ještě těžší. U nich musíte vše vypozorovat podle jejich chování. Sledujete třeba, jakým způsobem obcházejí třídu. Jestli je to veselá chůze, jsou dobře naladěni, tehdy s nimi můžete pracovat. Nebo naopak jsou rozzlobeni, a to pak je lepší se od nich držet dál. Trvá to hodně  dlouho.

Tak na tohle má asi hodně málo lidí. Třeba já bych to nedala, protože jsem dost lítostivá.

To říká hodně lidí, že by jim bylo handicapovaných líto. Ale lidé s jakýmkoli postižením mají, stejně jako ti bez handicapů a limitů, dobré a špatné vlastnosti, silné a slabé stránky. I oni se k vám dokáží chovat hezky, mile, ale umí být i cíleně hnusní, chtějí vám ublížit, nebo se snaží manipulovat, lhát. Samozřejmě ne všichni, záleží na úrovni mentálních schopností. A když se k nim chováte s odstupem a lítostí, tak to vycítí.

A klientům, kteří jsou na tom mentálně o trochu lépe, můžete lítostí i svým způsobem uškodit. Protože tak podceňujete jejich schopnosti a tím jim berete možnost se zlepšit. Když jim například budete navždy zavazovat tkaničky, nikdy se to nenaučí. Jasně že člověka s dětskou mozkovou obrnou prostě chodit nenaučíte. Ale můžete ho naučit rukou uchopovat předměty, časem se třeba zvládne i sám najíst. Je to lepší než ho krmit. Tím mu bereme jeho možnosti.

S jak starými klienty jste pracovala?

Nejmladší bylo 22, nejstarší 60. Občas i s dětmi.

Kdy se dá u dětí autismus vypozorovat?

Určité rysy jsou zaznamenatelné už do roku dítěte. Třeba si velmi systematicky rovnají hračky. Nebo hra Kuk – kde je miminko je nebaví. Kontakt s ostatními lidmi je příliš nezajímá, nejsou tolik zkoumaví. Ale v tu chvíli si rodiče asi neuvědomí, že je něco jinak. Takže primárně by to měl vypozorovat pediatr.

A jak laik pozná dospělého autistu? Většinou si lidé hned představí Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man…

Nevím, jestli člověk, který se mezi podobnými lidmi nepohybuje, by hned poznal autistu. Možná by řekl, že ten člověk je jinej, divnej. Existuje zastaralé rozdělení na vysokofunkční autismus a nízkofunkční autismus. Člověk s vysokofunkčním autismem byl tak trochu Rain Man – vysoce inteligentní, ale měl velké problémy v komunikaci a v sociální interakci. Ale takových je velice málo. A zhruba ¾ lidí s autismem má navíc ještě určitý stupeň mentální retardace. Takže má problémy v komunikaci, v sociálních vztazích, na mentální úrovni, v chápání a vyjadřování emocí…

Co vám práce s postiženými dává?

Rozšířila mi úhel pohledu na svět, na lidi. Určitě mi už dala hodně trpělivosti a také jsem musela zapracovat sama na sobě. Nebo mi došlo, že když něco hodně chcete, jde to. Například když vám budou tvrdit, že tenhle člověk si neobul botu 10 let a že to prostě neumí, tak když budete půl roku trénovat, obuje si ji. Je to sice malý pokrok, ale je. Možná mi ta práce i osvěžila dětskost, protože lidé s mentálním postižením přemýšlí jinak. Většinou žijí v přítomnosti, nepřemýšlí, co bylo, bude nebo by mohlo být. Je to s nimi radostnější.

Měla jste někdy chuť se vším praštit?

Mnohokrát!

Co vás třeba rozhodilo?

Asi nejhorší bylo, když jsme zjistili, že se klient hodně horší a jeho rodina na to nebyla schopna reagovat, bylo jí to jedno. Vy v tu chvíli nezmůžete nic. A teď je otázka – zavolat na sociálku? Nebo jak jinak postupovat? Protože primárně trpí klient, a navíc vám to ruší práci ve skupině, kde je dalších 7 klientů, kteří musí být svědky jeho nezvladatelného řevu, výbuchů agrese vůči sobě i vůči ostatním. A někteří klienti jsou v ataku vážně nebezpeční, mají sílu. V tu chvíli můžete dělat jen jedno: chránit sebe a ostatní. Takže když se dostanete do téhle patové situace, kdy nemůžete dělat vůbec nic, je to velká beznaděj.

Mimochodem, poskytuje stát těmto lidem dostatečnou pomoc a péči?

Nemyslím si.

Co by se podle vás v tomhle ohledu mělo zlepšit?

Tak třeba je málo personálu. Například u nás je na 2–3 asistenty zhruba 7–10 klientů. Což je hodně. Ale jinde to je ještě horší. Když si vezmete, že spousta klientů jsou vozíčkáři, kteří se musí krmit a přebalovat, tak to ve dvou lidech nejde zvládnout. A nedej bože, když kolega onemocní. V jednom to je absolutně vyčerpávající!

A taky chybí chlapská síla. Většinou tuhle práci dělají ženy.

Proč tuhle práce moc lidí dělat nechce? Je to i kvůli špatnému platovému ohodnocení?

Taky. Není tam finanční motivace. To však není jediný problém. V téhle oblasti nevidím do budoucna velký vývoj. I když se říká, že se speciálním pracovníkům přidává, tak to rozhodně všechny problémy neřeší.

Co je ještě další problém?

Pro klienty je málo míst, kam můžou být umístění. Spousta dospělých lidí s poruchou autistického spektra stále bydlí se svými rodiči, protože jsou organizacemi odmítáni. A to je pro rodinu neskutečně namáhavé.

Začarovaný kruh.

Ano.

Takže vy tuhle práci berete spíš jako poslání?

Asi ano… Ano, poslání to svým způsobem být musí. Ale nesmíte se jím nechat pohltit. Stává se, že klienti odejdou, umřou, jsou hodně nemocní. Samozřejmě vás to zasáhne, to je v pořádku, protože s klientem máte vždycky blízký vztah – sdílíte jeho emoce, pracujete s jeho prožitky, snažíte se ho pochopit. Ale nemělo by vás to zničit. Pořád byste měla udržovat profesionální odstup.

A jak se odreagováváte?

Pomáhá mi fyzická aktivita. Takže chodím hodně běhat a do posilovny. Baterky taky dobíjím cestováním.

Když chcete tedy od všeho a všech utéct, sbalíte batoh…

… a vyrazím stopem. Takhle jsem už projela Norsko, Německo, Rakousko, Francii, Belgii, Mallorcu, Polsko, Rumunsko… Miluju to. Cestování stopem je pro mě vrcholem svobody.