„Ráda přijímám výzvy,“ říká jednatřicetiletá herečka Alena Hladká. Proto také kývla na nabídku zahrát si v inscenaci The Naked Truth – Odhalená pravda, kvůli které se musela naučit tančit na tyči…

Okolo tyče se totiž představení The Naked Truth – Odhalená pravda točí. Inscenace vypráví příběh šesti rozdílných žen, které se přihlásí na kurz pole dance. A každá si od účasti slibuje něco jiného – shodit pár kilo, udržet si chlapa nebo si ho najít, zvýšit si sebevědomí. Nakonec jim ale kurz dá mnohem, mnohem víc…

Autorem hry je muž – britský dramatik Dave Simpson. Vnáší do ní podle vás něco, s čím by autorka – žena – nepřišla?

Rozhodně! Hra má úžasný nadhled, což je podle mě tím, že chlapi si umí ze sebe udělat srandu mnohem víc než ženy. Tím ale samozřejmě nechci ženy shazovat, znám spoustu takových, které mají úžasný suchý humor, já sama ho miluju.

Vlastně si ani nedokážu představit, jak by hra vypadala, kdyby ji napsala autorka. Jestli by byla nějak výrazně jiná. Ale Dave Simpson je také neskutečný v tom, jak umí odhalit ženskou duši.

Vy jste se musela kvůli této inscenaci naučit pole dance – tančit u tyče. Byl to pro vás oříšek?

Docela ano! Na tréninky jsme s kolegyněmi chodily do karlínského tanečního studia Destiny, kde nás tenhle úžasný sport učila Tereza Seidlová. Spousta lidí si myslí, že jde o něco erotického, sexy tanec u tyče. Ale nedovedete si představit, jaká je to neskutečná dřina, posilovna. S mojí alternací, Anežkou Rusevovou, jsme si dělaly legraci, že jsme dostaly role kvůli našim plnějším tvarům, ale že na konci zkoušení budeme tak štíhlé, že nebudeme mít co hrát.

A shodila jste během zkoušení?

Ano. Při pole dance posilujete celé tělo – ruce, záda, břišní svaly… Takže ženám, které přemýšlí, jak rychle zhubnout, ho rozhodně doporučuju (smích)!

Jak jste ale vyřešila to, že vaší postavě mají pro The Naked Truth zůstat plnější tvary?

Během zkoušek nám bylo pořád doporučováno, ať se neomezujeme v jídle, ať pěkně baštíme dorty a podobně (smích).

Chtěla jsem ale ještě říct, že pole dance také skvěle pracuje s ženskou psychikou. Protože si na to musíte obléct sportovní podprsenku a skutečně miniaturní kalhotky. Na tyči totiž dost pracujete se stehenními svaly, hodně si na ni sedáte, nebo se nohama o ni obtáčíte. A na to potřebujete kůži na nohách. A při tanci se na sebe musíte dívat – všude kolem vás jsou zrcadla. Tak se žena pozoruje v tom spodním prádle, vidí progres, kterým prochází a podle mě si víc a víc zvyká na své tělo takové, jaké je. Začne se mít víc ráda.

A věřit si?

Určitě. Tak třeba já bych nikdy nevěřila, že jsem schopna se na tyči pověsit hlavou dolů. Je to hodně o překonávání sama sebe a strachu. Dokud to nezkusíte, nevěříte svému tělu, že vás unese, obzvlášť když jste trochu plnějších tvarů. Máte pocit, že nemůžete naprosto nikam vylézt, zavěsit se. Zpočátku to skutečně nejde. Ale je to jen o hlavě – když strach překonáte, zjistíte, že máte neuvěřitelnou sílu, že jde všechno, jen jste si to doteď v hlavě nepovolila. Takže pole dance je úžasný k odbourání strachu a přijetí sama sebe.

Chodíte dál trénovat, nebo se k pole dance dostanete už jen na jevišti?

Občas ještě trénuju, abych se udržela v kondici. Ale jinak jsem pro trochu jiný druh pohybu a sportu – spíš teď chodím do posilovny. Ale to proto, že stojím před jednou výzvou. Chtěla bych na tyči zvládnout jeden cvik, a tak se snažím hodně posilovat.

Prozradíte, o jaký cvik jde? Je součástí představení The Naked Truth?

Ano je. V jednu chvíli jdu na tyči hlavou dolů, což není zas tak fyzicky těžké, jak se zdá. Doteď jsem se při tom ale držela jednou nohou a jednou rukou. Ale během jednoho představení jsem pustila obě ruce a pak jsem zjistila, že nejsem schopna se vrátit zpět na tyč. To už je hodně náročné, obzvlášť když břišní svaly nejsou tak propracované. Takže jsem tam visela hlavou dolů asi dvě minuty, kolegyně si myslely, že schválně – ještě na mě upozorňovaly, jak jsem dobrá (smích). A já si v duchu říkala, že tam budu viset tak dlouho, dokud mě nikdo nesundá. Nakonec to kolegyně pochopily a pomohly mi. A výzva pro mě je zvládnout se na tyč z této pozice dostat sama.

Hra ale není jen o tanci u tyče. Otevírá řadu témat, která nutí k zamyšlení. Jaké je podle vás asi nejsilnější?

Podle mě jsou všechna hodně silná. Rozumíte osudu každé z žen a dokážete s nimi nějakým způsobem soucítit. Samozřejmě asi nejvážnější, nejkrutější téma je blízkost smrti – vyrovnání se s vědomím nemoci je pro každého hodně silné.

Ano, nádech smrti se objeví v průběhu hry, kdy jedna z postav zjistí, že má rakovinu prsu…

Ona to ale nebere úplně fatálně. A když má divák pocit, že by se mu už chtělo plakat, objeví se něco, co situaci odlehčí. Takže neodchází s depresí, že život je krutý, že mají ženy těžký osud.

Podle mě je dobře, že prostřednictvím hry otevíráte i téma rakoviny prsu. Protože u českých žen je to nejčastější zhoubné onemocnění a je potřeba o něm mluvit, informovat.

To je pravda. Moje maminka dělá zdravotní laborantku na biopsii a každodenně se setkává s pozitivními výsledky. A rakovina prsu u žen a rakovina prostaty u mužů jsou nejčastější…

Ženy, které trpí touto nemocí, opravdu obdivuju. Nedávno jsem viděla nádherné fotky z kampaně pro HYDROfemin, kde Irena, jedna z modelek neměla prsa – přišla o ně kvůli rakovině. Tak to klobouk dolů. Já si sama sebe takhle nedokážu představit, myslím si, že kdybych neměla prsa, přišla bych o ženskost. Ale zároveň si říkám, že zdraví je nejdůležitější. Takže přijetí v tomhle případě sama sebe je neskutečná síla. A ženy, které se s tím dokáží vyrovnat a navíc říct, že jsou i tak krásné, jsou skvělé a moc si jich vážím.

The Naked Truth je ale také o naději…

Ano, všech šest žen z této hry jsou neuvěřitelně silné bytosti. A každá z nich předává ostatním nějaké poselství. Třeba moje postava říká: „Mějte se rády, jaké jste. Muži totiž nechtějí jen ty dokonalé s mírami 90-60-90. Znám spoustu chlapů, kteří milují tlustý ženský!“ Jiná postava, která zase překonává problém s manželem, se trhne a řekne: „Život je krátký a chci ho žít, a ne být ve vztahu, ve kterém nejsem spokojená.“ A podobných poselství tam je víc. Všechny ženy se v tom najdou. Takže divačky nejenže se baví od začátku až do konce, zároveň odchází s pocitem, že dokáží být silné a že jsou krásné takové, jaké jsou.

 

Říkáte divačky, chodí na hru i muži?

Převážně jen ženy, ale třeba na premiéře se byl podívat i můj manžel, strejda a bratranec a strašně se smáli. Moc se jim to líbilo.

Představení The Naked Truth hrajete převážně v brněnském Divadle Bolka Polívky a pak v pražském Divadle Palace. A kde jinde vás diváci mají možnost ještě vidět?

V Mladé Boleslavi, kde jsem v angažmá, účinkuju v několika hrách – například v inscenacích Bez roucha, Sonety, Pygmalion, Teror… A pak také hraju s divadelním spolkem Geisslers Hofcomoedianten – například 17. března měla v pražské Vile Štvanice premiéru divadelní hra Krása střídá nádheru.

Vy ale také zpíváte šansony, ne?

Ano, jednou za 3 měsíce mám koncert v pražské Salmovské Literární Kavárně, kde to mám moc ráda – je to takový intimní prostor.

Jak jste se vlastně dostala k umění? Pokud vím, tak jste vystudovaná zubní laborantka…

Kdybyste znala naši rodinu, tak pochopíte, že je velice hravá, až bych řekla komediantská (smích)… No a pak v tom byl nějaký tajný sen. Už jako holku mě kouzlo jeviště hodně vzalo. A na střední škole jsem se při jedné návštěvě divadla přistihla, že pláču. Ale ne proto, že by mě dojímala samotná hra, ale proto, že bych na tom jevišti chtěla taky stát. A v tu chvíli jsem si řekla, že zkusím po střední přijímačky na DAMU. A vyšlo to.

Když vás tak poslouchám, tak obdivuju tu vaši neuvěřitelnou pozitivní energii. Prozraďte, kde ji dobíjíte?

Jednak v divadle s diváky, divadlo mě neskutečně baví. A pak – před pár lety jsem začala malovat. Dokonce jsem byla malovat v Mongolsku.

V Mongolsku?!

Víte, dostala jsem se k úžasné akademické malířce Nadie Verner, která je velmi inspirativní a k ničemu nenutí. Podle ní člověk musí malovat hlavně pravdu, ať vypadá jakkoli. Takže nejde o to dokonale nakreslit stůl nebo židli, jde o to vycházet sám ze sebe, svých pocitů a emocí. Tudíž pod jejím vedením malba působí velmi arteterapeuticky.

A podle ní je potřeba na pravdě a opravdovosti také pracovat, což jde nejlépe formou zklidnění a na základě silného zážitku – takže odjet daleko do ne zrovna komfortních podmínek, kde se musíte opravdu dostat hluboko sám k sobě. Díky tomu pak mají obrazy větší hloubku. Takže jsme jeli na tři týdny do Mongolska, bydleli v jurtách u buddhistického kláštera, který jsme každý den procházeli, a pak malovali obrazy, které byly velmi zajímavé a silné…

Jaká byla ta vaše cesta za sebepoznáním?

Neskutečně silná. Poznala jsem, co skutečně chci.

A co to je?

Pomáhat lidem. To mě dobíjí a dělá opravdu šťastnou.