Dětskou lékařku Michaelu Knězkovou zná mnoho maminek nejen z kurzů první pomoci, které pořádá pro širokou laickou veřejnost, ale především díky úspěšnému blogu MK-life. Jelikož to vypadá, že její den musí mít nejméně 48 hodin, vyzpovídali jsme ji, jak všechno zvládá a kterými sporty dobíjí baterky.  Zeptali jsme se i třeba na to, co si myslí o alternativní medicíně nebo jak jsou na tom Češi s povědomím o první pomoci.

Jste velice podnikavá žena, na rodičovské dovolené píšete úspěšný blog, pořádáte kurzy první pomoci, v nedávné době jste vymyslela a dala do prodeje edukativní hru. Jak jste se ke všem těm činnostem při péči o děti dostala a kde na ně berete čas? A jedná se ve vašem případě spíše o koníčky, nebo i o formu podnikání?

K tomu všemu, o čem mluvíte, jsem se dostala díky blogu. Nevinné psaní sama pro sebe začalo nabývat na rozměrech a ruku v ruce s tím přišly nové možnosti a nejrůznější nabídky externí spolupráce. Hra Malý hvězdář vznikla původně jako projekt do soutěže jiného blogu, ale všem okolo se zalíbil natolik, že jsme se rozhodli interaktivní karty pro děti vydat. I tak jsou ale kurzy první pomoci, psaní blogu nebo tvorba her dětem jen koníčkem a těším se i na tu cestu zpět k medicíně jako takové.

Povoláním jste dětská lékařka. Zastáváte spíše názory klasické medicíny, nebo při léčení ráda sáhnete i pro bylinky, alternativní medicínské postupy nebo třeba homeopatika? 

Nebráním se ničemu, ale nesmí jít o extrémy. Vždy je důležité o dané alternativní medicíně opravdu něco vědět a znát ji, rozhodně nestačí „znalosti“ z internetových diskuzí. Jsem zastáncem toho, že klasická medicína se v kombinaci s alternativními směry může doplňovat a velmi tak pacientům pomoct.

Jak se udržujete ve formě, kromě procházek a aktivit s dětmi? Máte nějaký oblíbený sport, který vás dobíjí? A co ostatní koníčky, dá se ještě něco dalšího stíhat při všech výše popsaných činnostech?

Sport patřil do mého života snad od jeho úplného začátku. Rodiče mě k němu vedli a později jsem i díky skautu pokračovala v aktivní cestě, a proto se po ní snažím jít i s dětmi. Hrála jsem vrcholově volejbal a s příchodem dětí mi zbyl hlavně běh. Vypnu a v tu chvíli tu jsem jen já.

Na svém blogu často poměrně zevrubně popisujete zážitky své rodiny včetně detailního programu a fotografií. Jak se na tuto činnost tváří vaše rodina, nevadí to někomu z nich? Nemáte strach, že vám jednou stovky svých dětských fotek v éteru vyčtou vaše dvě holčičky? 

Tohle je důležitá myšlenka pro nás všechny, které své mateřské blogy píšeme. U nás doma jsem ale asi spíš já ta, která se zdráhá „pustit ven“ víc. Rodina mě podporuje, děti se mnou prochází články ze starších výletů a je to pro ně deníček, u kterého si vyprávíme a smějeme se. Spousta čtenářů už mi psalo, že je blog plný optimizmu a zdarů, ale chybí ty nezdary. A právě tady je hranice našeho soukromí. Blog je hlavně o dětech a o jejich nezdarech psát nechci. Není vždy vše růžové, nedaří se jim vše. A v tomto případě se bojím, že by mi jednou mohly takové články vytknout. Přemýšlím nad každou jejich fotografií a dávám na blog jen ty, o kterých si myslím, že jim nebudou ubližovat ani v té nejbouřlivější pubertě.  A kdyby náhodou, vždy se dá blog zastavit, skrýt veřejnosti nebo přesměrovat jinam.

Jaké máte plány po skončení rodičovské dovolené? Vrátíte se do ordinace? Budou se i poté moci čtenářky těšit na váš oblíbený blog?

Zatím jsou plány velké a možná je vidím skrz růžové brýle, ale psát bych chtěla dál. Určitě to nebude tak často a možná se to celé trochu posune tam, kam se budu posouvat já sama. Zrušit blog ale nechci. S návratem k medicíně počítám, a i když se mi od vlastních dětí nechce, určitě to bude cesta, která mi přinese nové možnosti.

Pořádáte mimo jiné i kurzy první pomoci, část z nich speciálně zaměřenou na tatínky. V čem je jiné učit první pomoci ženy a muže? Jak si myslíte, že na tom česká laická veřejnost s vědomostmi o první pomoci je a jaké oblasti jsou podle vás ty, na kterých by současní i budoucí rodičové měli nejvíce zapracovat? 

Rozdíl mezi naslouchající ženou a mužem je obrovský. Kurzy pro otce mi ale daly strašně moc. Před tím prvním jsem byla nervózní jak před státnicemi na medicíně, ale teď tatínky vídám na kurzech moc ráda. Jejich dotazy jsou jiné, přístup optimističtější a mám radost, že se o téma zajímají. I když nedělám si iluze, část z nich přihlásily určitě manželky :-) Laická veřejnost určitě má o problematice první pomoci nějaké povědomí, ale za největší a bohužel potenciálně velmi nebezpečnou mezeru považuji neznalost základů kardio-pulmonální resuscitace. Většina rodičů dnes miminku pořídí monitor dechu, ale neuvědomuje si, že jde jen o informační jednotku, která hlásí problém. To oni jsou ti, kdo musí v daný moment zasáhnout a bez základních znalostí jsou následky bohužel fatální. Za rok a půl už ale 1550 rodin prošlo mými kurzy a věřím, že v dalším roce bude číslo zase vyšší.