Při pohledu na Ondřeje Kaniu si určitě v duchu budete říkat: „Jak může tenhle mladej kluk stát v čele několika škol? Jak je může umět vést?“ A pak, když se zaposloucháte do jeho názorů, velmi rychle zjistíte, že právě tenhle mladej kluk to má v hlavě pekelně dobře srovnané, jde si za tím, co chce a nemalé úsilí vkládá také do toho, aby naše školství nestálo za starou belu.

Kdo je vlastně Ondřej Kania? Kluk, který ve škole příliš nevynikal. Byl tak trochu rebel, jehož vysvědčení se na základce hemžilo čtyřkami. Na učňáku ale skončit nechtěl, protože už v době svého dospívání učiliště považoval za skládku pro ty, se kterými si společnost neví rady. A tak v rodném Brně vystřídal tři střední školy, až se nakonec v sedmnácti rozhodl zkusit štěstí za velkou louží.

Okolí si nad jeho nápadem získat stipendium na některou ze soukromých amerických středních škol klepalo na čelo. On se ale odradit nenechal a dál do Ameriky rozesílal přihlášky. Vyslyšela ho menší střední škola – Redemption Christian Academy ve státě New York, kde studium po dvou letech završil maturitou.

Na školách učí samí bývalí šprti

Po svém návratu do České republiky začal s kamarádem podnikat – založili agenturu, která zprostředkovává studia na soukromých internátních středních školách nejen v USA, ale třeba i v Kanadě, či Švýcarsku. A vydělal svůj první milion…

Před dvěma lety udělal další krok. Už se totiž nemohl dívat na to, jak je naše školství „zastaralé“, jak, cituji jeho slova: „Ve většině případů u nás na školách učí samí bývalí šprti, kterým chybí empatie, pochopení a jakýsi lidský rozměr.“ A tak se rozhodl stereotypy v českém školství tak trochu zbořit – koupil Pražské humanitní gymnázium. A brzy na to založil i American Academy in Prague. K tomu Ondřej Kania coby člen TOP 09 aktivně usiluje o vzdělávací reformu.

Mezi největšími talenty Česka do třiceti let

Řekli byste to do pětadvacetiletého týpka, který ještě před pár lety neměl ani páru, kde jednou skončí? A už vůbec se mu ani nezdálo o tom, že ho časopis Forbes zařadí mezi největší talenty Česka do třiceti let…

Teď sedí naproti mně, v úhledné místnosti obrovské budovy na Praze 4, která mu říká „Pane“. Sídlí zde totiž jak jeho Pražské humanitní gymnázium, tak i americká akademie. V týž budově, která ještě nedávno vypadala pomalu na spadnutí a do jejíž rekonstrukce musel nasypat 10 milionů ze své kapsy.

 

Je tomu dva roky, kdy jste s kamarádem koupili první školu. Ohlédněte se za těmi dvěma lety. Jaké byly?

Byla to neuvěřitelná jízda! Jako mladí a naivní kluci s úspěšným poradenským byznysem jsme si řekli, že bychom ty postupy, které známe ze zahraničních škol, s nimiž spolupracujeme, implementovali do Česka. Nechtěli jsme školku ani základku, ale střední školu, protože s nimi máme největší zkušenost. Ale zjistili jsme, že nové gymnázium si založit nemůžeme, protože to není v politice ministerstva školství. Tak jsme byli nuceni podívat se po nějakém, které bychom mohli převzít.

A našli jste. V Praze 10 Eko gymnázium…

Ano. To jsme mohli převzít velmi rychle a za velmi výhodných podmínek. Škola měla 70 studentů (z nichž asi 20 maturovalo) a k tomu poměrně velké zadlužení. Kdybychom do toho nevstoupili, v září by už pravděpodobně neotevřela. Takže jsme dali peníze do prostor, začali pracovat s učiteli, respektive já se snažil, aby trochu změnili uvažování a způsob, kterým děti vyučují. S tím jsme se sžívali zhruba rok.

Jenže pak k nám přišla inspekce, která se zaměřila na maturity a výsledky nebyly dobré. Z toho jsme vyvodili důsledky a rozhodli se vyměnit celý učitelský sbor. Také jsme byli nuceni podívat se po nové budově. A v Praze jediná, která byla k dispozici, byla tahle monstróznost… Věděli jsme, že jen gymnáziem to nezaplníme. A protože jsme už delší dobu zamýšleli založit americkou střední školu, mezinárodní, tak jsme ten nápad zrealizovali.

Docela turbulentní rok. Už jen proto, že rekonstrukce budovy vás prý stála několik milionů.

Rekonstrukce byla skutečně náročná. Ale ustáli jsme to. A třeba gymnázium jako takové je na hodně dobré cestě. V říjnu budeme mít inspekci, kterou jsme si sami zavolali, protože jako jedno z mála gymnázií v zemi (vzhledem k výsledkům, které měla škola před námi), máme pořád sníženou dotaci na studenta. Takže kdybychom to nedotovali, škola by fungovat nemohla. Myslím si však, že jsme gymnázium hodně posunuli vpřed.

Na začátku rozhovoru jste říkal, že jste do tohohle byznysu vstoupili naivně. Co všechno jste si malovali „na růžovo“?

V té době nám bylo 22, 23 let. A s provozováním školy jsme neměli vůbec žádné zkušenosti. Nevěděli jsme, jaké náležitosti a problémy musíme řešit, co všechno musíme dodržovat. Ale zase jsme měli větší energii. A já si zcela naivně myslel, že můj pohled na to, jak by se mělo učit, je vybroušený diamant. Takže jsem učitelům psal manuály (smích).

Vážně? Vy jste je učil, jak mají učit?! Co v těch manuálech bylo?

Třeba popis toho, jak by se měl dělat projekt ve třídě. Ale pozor, za tím si stojím. Ale bohužel se učitelé s podobným přístupem ve své praxi příliš nesetkali.

Vycházel jste ze svých zkušeností z USA?

Určitě. Ale také z toho, jak se učí ve školách, se kterými spolupracujeme a z literatury nebo různých konferencí. Ale to je všechno teorie. Vždycky záleží na tom, jakou máte třídu, učitele, jakou problematiku v jakém předmětu probíráte.

Takže jste už z manuálů ustoupil?

Z pozice provozovatele školy už teď vím, že než klást neustále důraz na určitý způsob výuky, je mnohem důležitější vybrat ty správné lidi do vedení školy, kteří mají dobrou intuici na učitele. Důležité je také zajistit, aby komunikace mezi studenty – učiteli, učiteli – rodiči, námi – učiteli, námi – studenty byla dostatečně kvalitní. Stejně tak neustálá zpětná vazba, aby všichni věděli, že případný problém se okamžitě vyřeší. A když na škole máte dobré prostředí a dobré vedení, přijdou k vám učitelé, které ani příliš řídit nemusíte.

A pořád si stojíte za tím, že učitelé u nás za moc nestojí?

Ano (úsměv).

Jak se vám pak kantoři, kteří by byli dle vašich představ, hledají?

Já je nehledám, hledají je naši ředitelé (úsměv). Tak samozřejmě ne se všemi jsme spokojení. Někdo je příliš alternativní, žene vše do krajností. Druhý extrém je to, když vám učitelka řekne, že pokud se děti nenaučí nazpaměť periodickou tabulku, neprojdou z chemie. Skutečně to tak je! Náš systém tak byl bohužel nastaven, vyžadoval a podporoval lidi k tomu, aby se stali učiteli, ale takovými, pro které není důležité, co se naučíte, ale co napíšete do testu nebo řeknete před tabulí. A to se vzděláním nemá nic společného! Na tomto principu může být postavena nějaká závěrečná systémová zkouška daná státem, ale ne dennodenní vyučování ve třídě.

Takže velkou úlohou školství obecně je mezi těmi dvěma směry najít kompromis. Protože nespokojenost s klasickým systémem vyústila v to, že začíná být slyšet a rozšiřovat se druhý extrém, ten je však také velmi nebezpečný.

Myslíte si, že u nás, s tím politickým panoptikem, máme na to školství někam posunout a uřídit ho?

Myslím, že ano. Dokonce po dlouhé době máme poměrně dobrého ministra školství, který říká zatím ty správné věci, což je fajn. Ale ano, pravda, problém je v tom, že jsme dospěli do fáze, kdy tlak zezdola nestačí. Takže se to musí přetransformovat v iniciativu politických stran, které budou sdílet nějakou platformu. Je třeba se shodnout na nějakých pěti zásadních bodech, které se musí se školstvím udělat a bez ohledu na to, jestli jste komunista nebo starosta, je podporovat. Takže myslím, že společnost, školská veřejnost – jak odborná, tak neodborná – ke změně dospěla. Je to jen o tom, jestli zvedneme učitelům platy, nebo změníme celý systém.

Změnit celý systém by ale znamenalo začít minimálně na pedagogických fakultách.

Tak samozřejmě. Učitelé by se měli lépe zaplatit, více lidí by mělo být motivováno k tomu, aby chodilo na pedagogické fakulty. S tím by se pravděpodobně měly změnit pedagogické fakulty a s tím celý systém. To, jak se změní pedagogické fakulty a systém, je o kompromisech. A podle mě jakýkoli kompromis bude fajn. Teď už se musí něco udělat. Dali jsme do pohybu něco, co těžko zastavíte.

Takže už nejdete jen hlavou proti zdi? Už jste byl alespoň trochu vyslyšen?

Určitě. Tak třeba mě vyslyšel premiér a přednedávnem odjel do Finska, kde studoval místní vzdělávací systém.

Ten ostatně vy dáváte hodně za vzor…

Naprosto! Ve Finsku mimo jiné zavedli tematické vyučování. Učí tedy komplexní témata, do kterých je zahrnuto mnoho problematik z mnoha různých předmětů. Součástí nové finské vzdělávací reformy je také to, že žáci budou výrazně zapojeni do procesu navrhování témat a tvorby jejich obsahu. Finové totiž chtějí, aby ze škol vycházeli studenti, kteří umí přemýšlet komplexně a v souvislostech.

Takže o Finsku jsme se s premiérem hodně bavili. A on tam skutečně jel a inspiroval se. Snad.

A jestli jdu stále hlavou proti zdi, jak jste se ptala? Výsledky se dostaví pouze v okamžiku, kdy nepolevíte. Ve školství má všechno obrovskou setrvačnost, takže jakákoli změna jde strašně pomalu. Myslím, že na další rok bude cílem primárně to, aby ministr školství věci zastavoval.

Máte na mysli povinné maturity z matematiky, nebo opětné zavádění dílen, pozemků a branné výchovy do osnov základním školám?

Přesně tak. A jiných podobných pitomostí. V okamžiku, kdy tohle bude zastaveno, budeme se v té debatě moct věnovat něčemu jinému.

A pokud se něco nestane do příštích voleb, tak strana, nebo seskupení stran, které přijdou s velmi dobrým programem na reformu, ve volbách podle mě výrazně uspějí. Protože pro čím dál víc lidí je to důležité téma, vzniká čím dál víc soukromých iniciativ, soukromých škol, což znamená, že poptávka je poměrně výrazná.

A stát na to reaguje?

Tak, že učitelům ve státních školách navyšuje platy. Což bude znamenat, že velké množství soukromých škol skončí. Protože pokud nebudou kvalitní, nebudou mít dobrý marketing a výsledky, tak jim stát zvýšení platů učitelům dotovat nebude. A jediné, co pak můžou udělat, je osekat náklady, které jsou i tak téměř vždy na minimu. Nebo zvýšit školné. Ale lidí, kteří si můžou dovolit zaplatit za školu 70 000 ročně a víc, je v Praze, Brně, Plzni poměrně málo.

Ale u vás je to ještě víc.

Na americké akademii je to 260 000 ročně, protože je to mezinárodní škola, která má většinu studentů zahraničních, jsou to děti diplomatů, zahraničních podnikatelů. Na gymnáziu je školné 50 000 ročně, čímž se řadíme mezi nejlevnější soukromá gymnázia v Praze. A chtěl bych, aby to tak zůstalo.

Za jak dlouho by se mohlo naše školství dostat na takovou úroveň, která by vás uspokojovala?

(smích) To nebude nikdy.

To nejste moc velký optimista.

Jsem hlavě realista. S malým R.

V jednom rozhovoru jste říkal, že kdybyste nevstoupil do školství, byl byste vyzívaný. 150 000 plat, sekretářku… Přesto jste se rozhodl jít touhle cestou. Nelitujete toho?

To víte, že někdy ano. Je to strašně těžký. Uděláte řadu chyb, nemáte zkušenosti a hlavně jste v permanentním stádiu krize. Ale na druhou stranu je to tak v pořádku. Protože kdyby náš byznys nebyl těžký, dělal by ho každý. A jednoznačně víme, že pokud to zvládneme a vypadá to, že ano, budujeme dlouhodobě poměrně velkou hodnotu. Škola tu totiž bude vždycky. A pokud bude mít dobrou reputaci a výsledky a bude se rozumně a racionálně řídit, tak ji nenahradíte ani za dvacet, třicet let. Tudíž je to extrémně konzervativní investice, která má poměrně dobrou návratnost a může generovat zajímavé peníze.

Takže občas si říkám, že kdybychom dělali jen konzultace a veletrhy, vydělal bych si 200 – 300 000 tisíc, mohl bych dnes sedět v parlamentu a měl bych pohádkový život ve světle reflektorů. Ale my uvažujeme dlouhodobě, a myslíme si, že tak, jak to chceme dělat, je to správně a já bych si to hrozně chtěl dokázat. To mě motivuje.

Kde dobíjíte baterky, když jste v permanentní krizi?

Teď už na své zahradě. Žiju na vesnici u Brna a zrovna nedávno jsem zakládal nový trávník. Já, od přírody absolutně manuálně nezručný a nepraktický (smích). Takže to, že se na určité části zahrady tráva ujala, je pro mě fascinující.

Taky je velmi důležité mít vedle sebe inteligentní ženu. A tu já mám. Studuje vysokou školu a já se akademicky seberealizuju jejím prostřednictvím, protože jsem vysokou nestudoval. Takže je opravdu důležité mít místo, kde vypnete, a člověka, se kterým vypnete.

A jednou budete svoji story ještě rád vyprávět svým dětem.

Vnoučatům. A na to se opravdu těším!

Foto: archiv Ondřeje Kanii