Lenka Kotvová má za sebou kariéru mažoretkové šampionky a nyní nezištně, ve svém volném čase a při náročné práci na vysoké pozici, trénuje soubor holčiček i dospívajících dívek, který patří nejen na českou špičku, ale velké úspěchy má i na mezinárodním poli.

U nás si ještě pořád hodně lidí spojuje mažoretky zejména se slavnostními pochody, nebo nanejvýš si je spletou s roztleskávačkami na sportovních akcích. Mohla byste představit váš mažoretkový soubor a říci, kam se tento sport posunul v dnešní době?

Máte pravdu, moderní mažoretkový sport si veřejnost pořád plete s touto „retro“ variantou nebo jinými sporty. Moderní mažoretka cvičí s twirlingovou hůlkou, ve třpytivých šatech, jaké mívají třeba krasobruslařky nebo gymnastky. Sestava pak snoubí prvky tance, baletu, gymnastiky a náročné práce s náčiním. Pochod už představuje jeden z méně četných typů kroku, respektive práce nohou. Místo něj holky točí piruety, skáčou – a to všechno zpravidla pod roztočenou hůlkou, kterou předtím vyhodí zhruba 8 metrů vysoko.

Naše skupina se jmenuje EXPLOZE Praha. Jsme závodní tým věnující se právě modernímu mažoretkovému sportu. Cestou klasiky, tedy toho dechovkového „retra“, jsme nikdy nešly. Vždycky nás bavilo překvapovat a obohacovat náš sport originálními prvky. Možná i díky tomu se už šest let v kuse držíme na medailových pozicích na Mistrovství ČR. A reprezentujeme Českou republiku na Mistrovstvích Evropy a světa, případně i na mezinárodních šampionátech. Dlouhé roky jsme vystupovaly a závodily všude možně, jen ne na domácí půdě v Praze. To se snad v letošním roce změní. V září slaví EXPLOZE 10 let, celá příští sezóna se tedy ponese v duchu oslav i určitých změn. Pokud bude zájem, zase se o něco rozrosteme. To ale ukáže až nábor nových členů, který jsme právě otevřeli.

Máte za sebou úspěšnou taneční dráhu a vedete úspěšný soubor. To ale asi není vaše hlavní zaměstnání?

Vůbec. Mažoretky pro mě vždycky byly a budou „jen“ koníčkem. Neživím se tím, naopak na to doplácím. Vyznávám i názor, že jakmile trenérka začne vést tým pro peníze, rychle se to pozná na kvalitě.  Mám tedy samozřejmě vedle sportu normálně práci, působím jako kreativec v reklamní agentuře. Vedu kreativní oddělení, na sociálních sítích mluvím za různé značky, zastávám i roli stratéga. Je to práce pestrá a v lecčem vidím podobnost s tancem. V obou světech se můžu kreativně vyřádit, o úspěšnosti výkonu rozhoduje do jistě míry taktika a nápady, dlouhodobě k velkým výsledkům vedou stejné principy. Dlouholeté návyky vrcholového sportovce se mi hodí v pracovní činnosti, kde mi zase na oplátku šéf vychází vstříc s pracovní dobou. Když je třeba, pracuji i po nocích a o víkendech. Asi jen tak jde skloubit tým s touto náročnou prací na vyšší pozici.

V souboru už se věnujete jen trénování, nebo ještě sama vystupujete? Jaký věk je vlastně pro mažoretku už „příliš“?

Už jen trénuju. Závodní kariéru jsem ukončila v necelých 28 letech, což je dost možná český rekord. Minimálně na té nejvyšší úrovni sólistek, tam holky odpadávají klidně už v patnácti letech. Zdaleka sice ještě nejsou na vrcholu, ale je to hodně o prioritách. Čím jste starší, tím víc musíte obětovat tomu, abyste byla dobrá. Já vždycky měla obrovskou vůli a ten sport jsem milovala, znamenal pro mě všechno. A když se chce, všechno jde. Jde závodit při střední, v maturitním ročníku, při studiu dvou vysokých škol zároveň, při všech brigádách, zaměstnáních, dokonce i při studiu v zahraničí. Všechno z toho už jsem slyšela jako „nepřekonatelné“ důvody, že ta či ona musela skončit. Mně asi nikdo neřekl, že to nejde, takže jsem to vždycky dokázala skloubit. Pravdou ale je, že s věkem přichází větší a větší boj s hlavou. Tréma, obrovský pocit zodpovědnosti, obava ze selhání a zklamání. Kvůli tomu jsem vlastně skončila já. Fyzicky jsem to překvapivě pořád dávala.

Pracujete s holčičkami už od nejmladšího školního věku, přes puberťačky až po studentky. Předpokládám, že k tomu, aby soubor dosahoval výsledků, je třeba pořádná dřina. A také že musíte mít značnou autoritu. Máte nějaký tajný recept, jak ji získat u uhihňaných patnáctek?

Za našimi výsledky je skrytý obrovský kus práce. Dlouhé roky tvrdé dřiny samotných závodnic, neviditelné, ale ohromně náročné nasazení mě jako trenérky, zapojení všech rodin, které holky plně podporují v tom, co dělají. Což není jen otázka financí, ale především jde o přizpůsobení chodu rodiny celoročnímu týmovému kalendáři. Ukočírovat uhihňané patnáctky je proto pro mě asi to nejmenší. Jasně, že bez autority trenér nemá šanci. Recept na ni sama pořád hledám. Připravuju se na chvíli, kdy o ni třeba budu muset začít bojovat. Zatím bych řekla, že něco dělá autorita vrozená, osobnost člověka. Pak mi pomáhá to, že jsem sama patnáct let aktivně závodila. Holky zatím mé výsledky ani úroveň nepřekonaly, přitom na vlastní kůži dobře znám všechno, co zažívají, cítí, čeho se bojí i kde si vymýšlejí. Oni i rodiče vidí, že moje práce se všemi generacemi přináší výsledky, že opravdu rozumím tomu, co dělám. Pro holky jsem vzorem, respektovanou autoritou, parťákem, který je podrží a je tu kdykoli pro ně – ale na druhou stranu se nebojím jim vynadat, když jen trochu přestanou poslouchat. Snažím se být maximálně férová. Což je něco, co vnitřně vycítí a respektuje jak malé dítě, tak puberťačka.

V čem byste řekla, že se dnešní děti a náctiletí liší od dřívějších generací?

Rozdílů je obrovská řada, ale nejsou ani lepší, ani horší. Ta děcka vyrůstají v úplně jiném světě, než jsme vyrůstali my. Nemám holkám za zlé, když po tréninku letí sjet sociální sítě. Ať si jdou, mají nárok na dětství a zábavu. Co se soustředění a cílevědomosti týče, tam nevidím mezigenerační rozdíl. Vždycky se v každé generaci našli rodiče, kteří vychovali rozmazlené dítě s vysokým sebevědomím. Naštěstí ale pořád převládá většina, která nehledě na to, jaký se píše rok, umí zabrat, nebojí se něco obětovat a chápe podstatu řádu a disciplíny. S takovými ráda pracuju. A takoví dosahují pěkných výsledků třeba i přes diagnostikované ADHD, astma, epilepsii a další znevýhodnění. Pravdou ovšem je, že já se pohybuju v závodním světě, který má svá specifika oproti obyčejným volnočasovým kroužkům. Náročnost každý rok dramaticky narůstá. Fyzická, psychická, vytrvalostní. Pětileté děti musí zvládat to, co bylo za mého mládí normou pro patnáctileté. Jenže zase mají mnohem více možností, kvalitní a vzdělané trenéry, lepší zázemí – a na tu náročnost je tahle generace připravována odmala. Nepředstavuje pro ni takový šok, jak by se mohlo zvenčí zdát.

Na které vítězství v kariéře vzpomínáte nejradši a proč?

Patnáct let je příliš dlouhá doba na to, abych mohla vybrat jeden jediný moment. Nečekané vítězství pro mě bylo třeba jen založení EXPLOZE. Že jsem se s tím sportem nerozloučila, když jsem myslela, že není jiné cesty, a skupinu vedu už deset let. Ze začátků bez ambicí jsme to dopracovali na třetí generaci o třech desítkách prímových srdcařek a úspěšných závodnic. Ale co se vlastních medailí týče, tam jsou asi nejsilnější ty první a poslední. První titul Mistryně České republiky, kdy jsem bulela u hymny a říkala si, že to je odměna za strašně let dřiny. První placka z Mistrovství světa, kdy jsem jako omámená běžela na bednu, dostala na krk první sólový bronz pro Českou republiku a říkala si, že to je ta nejkrásnější odměna za celoživotní dýchání pro tenhle sport.

A nakonec byl pro mě silný moment, kdy jsem v roce 2016 slézala na Mistrovství Evropy z pódia, zamávala jsem publiku – a jen já jsem věděla, co to gesto ruky znamená. Že to je poslední zamávání, které mu kdy v životě dám. Na ten moment jsem se psychicky připravovala dva roky, bylo strašně těžké ho ustát, a vůbec podat při těch emocích a tlaku nějaký důstojný výkon – když víte, že už nikdy nebude šance na opravu. Byla z toho nakonec „na stará kolena“ bramborová medaile, jen patnáct setinek bodu od evropského stříbra. V tu chvíli už některé soupeřky věděly, proč jsem umístění slavila víc než vítězka zlato.

Jak ve chvílích volna relaxujete, jaké máte koníčky?

Bude to znít hrozně nudně, ale nejradši spím nebo si lehnu do vany k filmu. Na nic moc víc volno ani sílu nemám. V průběhu školního roku trénuji vedle mé náročné práce až 21 hodin týdně. Když připočtu přípravy tréninků, pravidelná školení, všechno papírování, organizace soustředění, vystoupení a reprezentaci na závodech, dělá to v určitá období i celý druhý „úvazek“. Sama i stříhám hudbu, vymýšlím soutěžní choreografie a navrhuju kostýmy. Zpravidla už před koncem sezóny začínám připravovat novou. Pauzu tedy nemám.

Foto: www.exploze.eu

Web EXPLOZE Praha: www.exploze.eu

FB EXPLOZE Praha: https://www.facebook.com/ExplozePraha/