Začala jsem si píchat injekce s hormony. To byl děs. Já, která nesnese pohled na kapku krve a jakýkoli zásah do těla, jsem si musela sama každý den bodat jehlu do břicha.

Tu první jsem si nechala aplikovat od kamarádky, která má s IVF také své zkušenosti. Šlo to rychle a ani to nebolelo.

Jaké hormony a kolik?

Jen pro upřesnění, při hormonální stimulaci vaječníků si do těla nejčastěji „pumpujete“ hormony gonadotropiny, které se přirozeně tvoří v hypofýze (podvěsek mozkový). Jejich dávku vám po předchozí ultrazvukové kontrole stavu vaječníků na míru vypočítá lékař. Vychází vždy z vaší váhy, věku, hormonálního profilu – předem stanoveného laboratorní analýzou, případně i z předchozích reakcí na stimulaci.

Řízená hormonální léčba začíná druhý nebo třetí den menstruačního cyklu a zpravidla trvá dva týdny. Během těchto čtrnácti dnů vám lékař pravidelně ultrazvukem sleduje reakci vaječníků, aby případně nedošlo k ovariálnímu hyperstimulačnímu syndromu (o tom ale až příště).

Každý den ve stejnou dobu

Nakonec jsem se tedy překonala a začala si píchat injekce sama. A nebylo to tak hrozné. Mnohem horší však bylo, že se injekce podávají každý den ve stejnou dobu. Při povolání novinářky si ale nelze vybrat, kdy na to bude ten nejvhodnější čas. Zvolila jsem jednadvacátou hodinu.

Jenže ne vždy se mi dařilo být v tuhle dobu v klidu doma. A vysvětlovat šéfovi, že nemůžu na výjezd, protože se připravuju na IVF? Tak to fakt ne. Takže si jistě dovedete představit, jaké to je, když musíte někde na reportáži vytahovat jehlu, nařasit kůži na břichu a bodnout.

Vsedě na záchodové míse

Vzpomínám si, jak jsem si hormony píchala i na veřejných toaletách. Vsedě na záchodové míse rozbalit desinfekční čtverečky, jehlu, ulomit ampulce hrdlo, natáhnout tekutinu, odstříknout a šup do břicha. Poté ještě jednu, tu snazší, z pera podobného tomu, které používají cukrovkáři. A pak ten šťastný pocit, že se mi to v takových podmínkách povedlo.

Hodně nepříjemné to bylo v Brně, kam jsem s fotografem vyrazila na přímý přenos finále jedné talentové televizní soutěže. S hrůzou jsem koukala na hodinky, jak se blíží „můj čas“, ale zároveň taky přestávka. A pauza skutečně připadla zrovna na devátou. Při pohledu na dav lidí, jak se hrne z hlediště ven, mi bylo jasný, že než seběhnu z horní řady na WC, bude tam už kilometrová fronta. A taky že jo. Nezbylo mi nic jiného, než si sbalit svoje „fidlátka“ a vyrazit na parkoviště do auta. V mrazu. Naštěstí takových dnů nebylo mnoho.

Ach, ty hormony!

Takže tohle období bylo docela krušné. Navíc nadvláda hormonů není žádná psina. Souvisí s ní totiž přinejmenším změny nálad, které se ženou pěkně lomcují.

Pan doktor mi v centru asistované reprodukce říkal: „To víte, když si ženy píchají hormony, stačí, abych řekl, že strom má suché listy a už brečí…“ Tehdy jsem slibovala sama sobě, že se budu snažit takhle bezdůvodně nebulit.

Když píšu tyhle řádky, usmívám se. Vybavuju si totiž, jak jsem se snažila ze sebe dělat tu silnou. Za každou cenu jsem nechtěla nechat nad sebou hormony zvítězit.

Přiznám se, moc se mi to nedařilo. Tehdy jsem byla mnohem citlivější, zranitelnější, podrážděnější, vzteklejší … (No, asi to se mnou nebylo jednoduché). A když jsem si třeba pustila Chopinův klavírní koncert e moll, po tváři se mi kutálely slzy velké jako hrachy. Jen tak. Ani jsem nemusela na nic myslet. Prostě si razily cestu jedna za druhou. Bez pozvání. A ten pláč nešlo zastavit…