Dítě se vzteká, křičí, trucuje, neposlouchá… který rodič by to neznal. Vychovávat miminka příliš nejde, ale s blížícími se prvními narozeninami bývá už dítěti jasná souvislost některých událostí. Od dospělých očekává, že mu vymezí určité mantinely a ukážou cestu.

Kdy se objevuje období vzdoru?

Období vzdoru dítěte se někdy též nazývá „první negativistické stadium“ nebo „první puberta“. Je to období 2-3 let věku dítěte, pro něž je typický dětský vzdor, trucování a výbuchy zlosti. Toto období má ve vývojové psychologii podobné místo jako puberta, projde jím téměř každé dítě. Nejde o defekt nebo špatný charakter, nejedná se ani o chybu ve výchově. Jde o vývojové období, do něhož dítě svým způsobem dozrálo.

„Chci si hrát!“

Představme si ukázkovou situaci: Dítě je zabrané do hry. Najednou se objeví rodiče a přeruší ji: „Pojď, miláčku. Jdeme ven!“ Emocionální exploze je pak zcela pochopitelná.

Podle MUDr. Mlčocha se stává, že zvídavost dítěte je trvale omezována rodičovským „Ne!“ a že rodiče dítě neberou vážně. Pak dítě revoltuje, brání se, a protože se dosud neumí bránit slovně, upadá do nezvladatelných záchvatů vzdoru.

Nejsem dobrá máma

Z výchovných problémů dětí jsou obviňovány především matky. Společnost předpokládá a věří v přirozenou schopnost ženy být dobrou matkou. Nejen že se od matky očekává, že bude umět být dobrou matkou, ale pokud to nezvládá, je to často chápáno jako mravní selhání. Matky si mohou vyčítat, že nejsou dobrými matkami, mohou si vyčítat i věci, za které rozhodně nemohou např. temperament dítěte, slabší nervovou soustavu nebo zvýšenou citlivost dítěte. Nemá smysl, aby se matky pocity viny trápily – důležité je však rozvíjet osobitost dítěte a ne mu klást překážky.

Já „sám“

Dítě chce „samo“, ale „samo ještě neumí“. Je přesvědčeno o svých schopnostech, ale nedaří se mu uspět tak, aby se ukázal viditelný výsledek jeho úsilí. „Nechceš pomoct?“ I po takové větě může následovat výbuch hněvu. Významu a dynamice dětských záchvatů vzdoru můžeme porozumět, porozumíme-li vývojovému kroku, který dítě činí mezi druhým a pátým rokem života. MUDR. Mlčoch tvrdí: „Dítě rozvíjí své tělesné zdatnosti: chce se samo oblékat, chce samo jíst, chce všechno dělat samo. A všechno chce dovést do konce – proto se zlobí a protestuje, když mu někdo pomůže a přeruší tím jeho aktivitu.“

Jak reagovat a jak dítě pochopit?

  • Vzdor netrestejte. Tím situaci ještě zhoršíte. Zapomeňte na fyzické tresty.
  • Při záchvatu zkuste dítě poslat do pokoje a vyčkat. Měli byste říci: „Až se uklidníš, tak přijď.“
  • Rozvíjejte své dítě. Např. dítě se chce naučit pít samo z hrnečku, nejde mu to, stále se polévá. Nepomáhejte mu, nechte ho, ať si samo vyzkouší, jak na to.
  • Dopřejte mu prostor. Pamatujte – z nedostatku prostoru pramení nejistota a často i úzkost.
  • Dodržujte pravidla. I přesto, že se dítě učí ovládat své vnitřní napětí, musí přijmout hranice – že něco nemůže nebo nesmí.

Utváření vlastního „já“ a temperament

S vývojem, výchovou i věkem se temperament mění a usměrňuje, i když jeho základní zaměření zůstává v podstatě stejné po celý život. U dospělého je těžší rozeznat typ temperamentu než u dítěte. Z celého komplexu psychických zvláštností a vlastností, které tvoří lidský charakter, je možno u dítěte předškolního věku výrazně určit především postoj k vlastní osobě. Proto se najdou mezi pěti a šestiletými dětmi ty, které vyžadují zvýšenou pozornost, jsou náročnější, mají rády vedoucí postavení, kdežto jiné děti se uchylují raději do ústraní, jsou skromné, nenáročné, málo průbojné nebo vysloveně plaché. V chování dětí předškolního věku se rýsují i postoje k jiným osobám – některé děti jsou ve styku s jinými lidmi citlivé, ohleduplné, přející, dovedou ustoupit, ochotně pomohou, jiné jsou naopak spíše strohé, sobecké a nevstřícné. Uvedené znaky charakterových rysů jsou ale v tomto období ještě velmi neurčité, nevyhraněné a nelze jim připisovat důležitý význam pro definitivní utváření charakteru v dospělosti.

Abychom zvládli tuto životní etapu dětského vývoje, je důležité, aby si dítě nemohlo dělat, co chce, ale zároveň, aby mu byla poskytována opora, byli jsme mu na blízku a dávali mu najevo, že ho máme rádi takové jaké je.