Problematika spaní miminka buď ve společné posteli, ve vlastní postýlce nebo ve vlastním pokoji je tak široká, že jsme nejprve nechali promluvit dvě různé maminky s naprosto protichůdným názorem, a nakonec jsme uvedli argumenty lékařů. Rozhodnout se musí každá novopečená maminka sama.

Jana, 31, 2 děti:

„Obě moje děti byly, ač kojené, velcí individualisté. Začínala jsem asi jako všichni, jakmile dítě odrostlo košíčku, který jsem si pokládala doprostřed manželské postele, pokračovala jsem s postýlkou přiraženou k manželské posteli. Samozřejmě, že i já jsem to dělala – nechávala jsem si občas dítě v posteli, protože uložit ho do postýlky byl po pátém vstávání už nadlidský výkon. Musím ale říct, že dítě lépe nespalo, naopak. Dcera přišla do velkých veder a přitisknutým k sobě nám bylo ještě hůře. Syn byl a je zase citlivý na hluk a škubal sebou při každém manželově zachrápání, byl vzhůru při každém mém otočení. Brzy jsem si tedy zvykla ukládat děti do postýlky. Beztak, nevím jak vaše, ale moje děti dlouhou dobu kakaly po každém, i nočním kojení, takže jsem stejně musela rozsvítit, vstát, probudit se, přebalit, namazat…přínos spánku miminka vedle sebe jsem tedy nepozorovala. V postýlce jsem měla vždy i monitor dechu a při obou dětech způsobil jednou poplach, který si neumím nijak vysvětlit, ležely přímo na podložce. Dost možná, že děti měly nebezpečnou pauzu v dýchání a alarm je probral. Ale ani spaní s miminkem, které bylo ve vlastní postýlce nám nevyhovovalo – tedy, spíše miminku. Budili jsme ho. V prvním bytě dva plus jedna jsme dopadli tak, že jsme v šesti měsících dceřina věku byli „vystěhováni“ na matrace do obýváku. Dcera jako by si řekla „no konečně“ a obratem začala spát celou noc. Se synem jsme již byli v domě, a protože byl průběh dost podobný, i on spal zhruba od půl roku ve svém pokojíčku, a i u něj došlo k razantnímu zlepšení spaní, takže moje obavy z chození do vedlejšího pokoje kojit byly u obou dětí celkem liché. Jistě, že jsem chodívala, ale frekvence se stala snesitelnou a brzy ustalo probouzení zcela.

VÝHODY: manželské soukromí, možnost večer využívat ložnici libovolným způsobem, zlepšení spánku dětí, menší fixace dětí na rodiče (v pohodě uloží, pohlídá i babička, teta…), větší bezpečí dětí ve vlastní postýlce s monitorem dechu. A konečně, děti si nikdy nenavykly „courat“ nad ránem k nám, jak to bývá u dětí, které byly společnému spánku zvyklé. Dost dlouho vlastně ani nemohly, dcera spala v postýlce se šprušlemi do 2,5 let, 1,5letý syn tam spí doteď. Protože s manželem oba potřebujeme spánku dost, jsme rádi, že nás nad ránem nyní již nic nebudí. Samozřejmě ale když je v noci výjimečně jakýkoliv problém, děti plakat nenecháme. Dcera si už přijde, tak to jí samozřejmě vyslechneme, uklidníme a pomůžeme jí znovu usnout. Ovšem až na výjimky, jako je nemoc nebo velká noční můra, u sebe v pokojíčku. Syn zapláče a jsme ihned u něj, na zvuk pláče jsme vycvičení.

NEVÝHODY: děti zvyklé na naprostý klid při spánku. Společné dovolené, víkendy, hory atd. v jednom pokoji jsou horor, obě děti ruší chrápající manžel natolik, že prakticky nemohou spát a už třetí den všichni místo odpočinku odpadáme. Uvažujeme o třetím dítěti, ale třetí pokoj už nemáme a bojíme se, že se naše dvě jakékoliv děti společně nevyspí. Děti rovněž nikdy nespaly dobře venku v kočárku – je tam příliš ruchu. Dcera kvůli tomu přestala v 1,5 roce spát přes den úplně, i byt byl na ni přes den moc hlučný. Syn zatím přes den spí, ale jen proto, že v domě jsme „pány svého hluku“. Jakmile nejsme doma, spí 15 minut a konec.

Alena, 34, 4 děti:

Od prvního miminka spíme všichni společně v jedné posteli. Dokud byly děti dvě, spávaly s námi obě. Teď už to samozřejmě při naší velké rodině nejde. Postavili jsme si domeček, ale donedávna jsme spávali všichni v jednom velkém pokoji. Nyní jsme konečně s manželem dokončili naši ložnici, budeme tedy spávat tam, a já budu mít u sebe jen nejmladší miminko. Jen nevím, jestli se mi nebude stýskat. Jinak mít kojené dítě mimo svou postel si nedovedu představit. Potřebuji dost spánku a ač mi to mnohé mé kamarádky nevěřily, kojila jsem vždy v polospánku, někdy snad i ve spánku. Jednoduše jsem spala s vyndaným prsem či oběma a dítě měla těsně vedle mě. Velmi brzy se dokázalo obsloužit samo. Jen jsem si ho k sobě v jakémsi bdělejším spaní přivinula a spala dál, samo se odpojilo . Rozdíl mezi takovýmito „probuzeními“ a nutností skutečně vstát a cosi dělat byl pro mě značný. Měla jsem ale asi také štěstí, moje děti nekakávaly nikdy, včetně teď nejmladšího, po každém kojení, alespoň ne dlouho. Dost často se totiž kojily skoro furt. Naštěstí mě to v noci opravdu nevadí. Nikdy v životě jsem se o děti v naší posteli nijak nebála. Monitor dechu jsme nikdy neměli. Intimní život si prostě odbudeme v jiných místnostech v domě, v tom nevidím problém, beztak je to v posteli nuda.

VÝHODY: můj lepší spánek, větší pohodlí, blízkost dětí fyzická a emoční, snadné a levné cestování – vyspíme se všichni v jednom stanu, dokonce i v obytném autě, jsme zvyklí se kamkoliv zmáčknout. Všechny děti byly také nošené v šátku, kde krásně spaly, a to mi velmi usnadnilo a usnadňuje všechny přesuny a podobně.

NEVÝHODY: horší spánek manžela, nepochopení ze strany některých členů rodiny

A co na to dětští lékaři?

Dětští lékaři mají jasno, děti by měly spát sice v ložnici rodičů, ale ve vlastní postýlce. Vlastní pokoj doporučují pediatři zhruba od 2,5 – 3 let věku.
A jaké jsou jejich argumenty?

  • Některé studie naznačují, že spaní ve společné posteli nahrává obávanému syndromu náhlého úmrtí. Lékaři sice stále nevědí, co přesně jej způsobuje, ale podezírají např. vyšší teplotu – a ta je ve společné posteli vždy – nebo vydýchaný vzduch s větší koncentrací oxidu uhličitého – tato situace může nastat také, pokud má miminko nosík poblíž úst rodiče, který vydechuje.
  • Dále v rodičovské posteli se nalézají pokrývky a polštáře, které by správně v miminkovské posteli neměly cca do roku věku být kvůli riziku udušení – miminka by měla spát ve spacím pytli, ale samostatnou pokrývkou již nepřikryta, a bez polštáře.
  • Maminky, které jsou střízlivé, prakticky nemohou své dítě zalehnout. Mají od přírody natolik zlehčený spánek, když mají miminko vedle sebe, a tak vyvinuté pudy, že je takové neštěstí naprostou raritou. Horší je to ovšem se stokilovým tatínkem, který tvrdě spí po fyzické práci nebo po noční směně. Samotné maminky někdy přiznávají, že jejich partnery pláč dítěte neprobudí. Hrozba zalehnutí je u nich větší, protože od přírody takové ochranitelské pudy nemají.
  • Miminko, ač se ještě neplazí, se dokáže různým vrtěním a převracením po posteli přemisťovat, až se někdy maminky diví. Logicky z ní tedy může spadnout. Z výšky běžné postele při pádu na koberec se sice miminku v naprosté většině případů nic nestane, ale samozřejmě, že dítě může spadnout zrovna nešťastně. Každopádně tak či onak není zoufalý pláč miminka kdesi pod vámi příjemné probuzení.
  • V posteli rodičů nelze mít monitor dechu. Část lékařů sice tvrdí, že při syndromu náhlého úmrtí nepomůže žádná resuscitace, část má ale přesně opačný názor a domnívá se, že i nedýchající miminko, pokud jsme alarmem upozorněni okamžitě, dokážeme při znalosti první pomoci „nahodit“. Rozhodně se ale monitor hodí, pokud by dítě přestalo dýchat třeba proto, že se dusilo a upadlo do bezvědomí z nedostatku kyslíku, protože se mu dostalo do krku něco, co nemělo. Dušení miminka nemusí být vůbec hlasité a nemusí probudit ani rodiče, který spí hned vedle. Při včasné první pomoci můžeme ale miminko, které se dusilo a před pár vteřinami kvůli tomu přestalo dýchat, zachránit. Část lékařů uznává i preventivní funkci monitoru, se kterou má zkušenost citovaná maminka Jana. Dítě mívá v dýchání někdy vinou nedozrálosti svého tělíčka velké pauzy, a někteří lékaři se domnívají, že tyto pauzy se mohou zvrhnout právě v SIDS, kdy se něco v nervové soustavě pokazí a dítě se už nenadechne, pokud nepřijde nějaký impulz. Tím impulzem ale zřejmě může být právě i hlasitý zvuk alarmu a vyděšený rodič, který dítě okamžitě zvedne, poplácá atd. Dítě se nadechne, není na něm nic vidět a rodič nadává na porouchaný přístroj – a možná neprávem.