„Být matkou je úžasné. A kdybych to věděla ve dvaceti, měla bych dnes dětí šest,“ říká Markéta Muzikářová, která před pár týdny porodila dceru Victorii. Období, které však předcházelo jejímu početí, tuhle houslistku a šéfku u nás nejslavnějšího smyčcového tria Inflagranti málem připravilo o zdraví.

Ještě před pár lety neměla Markéta na děti ani pomyšlení. Žila pouze hudbou. Kdy nastal zlom? Co se v jejím životě změnilo? A co všechno byla ochotná podstoupit pro to, aby podruhé otěhotněla?

První dítě –  syna Nicolase – jste porodila až v sedmatřiceti. Takhle pozdě to bylo kvůli kariéře?

Prvoplánově kvůli kariéře asi ne. Ale je fakt, že jsem děti dlouho mít nechtěla. Víte, když děláte umění, hodně se jím realizujete, žijete sama sebou. A na dítě není prostor. Máte pocit, že by vás ochuzovalo o čas, který potřebujete věnovat umění – v mém případě houslím.

Když jsem ale poznala svého manžela, všechno se změnilo. A po narození syna jsem pochopila, že mateřství je úplně jiná dimenze. Život bez dětí si už nedovedu představit.

Jak jste po narození syna začala dělit čas mezi umění a dítě?

Je fakt, že v určitou chvíli jsem se v dítěti vzhlédla, tak jsem práci omezila o devadesát procent.

Kolik hodin denně jste předtím cvičila?

Klidně i tři, čtyři. Dva měsíce před porodem jsem navíc dodělávala státnice na vysoké škole a měla jsem velký houslový recitál, takže jsem musela cvičit opravdu hodně. Při dítěti to ale není dost dobře možné, když každé dvě hodiny kojíte… Já ale neměla ani touhu se k nástroji vrátit. Najednou byl můj zájem někde jinde.

Přesto jste se pár týdnů po porodu vrátila na hudební pódia. Co nutí umělce – ženy – jít tak brzy zpět do práce?

Nooo, nebylo to plánované, měla jsem v Inflagranti za sebe náhradu. Ale kolegyně najednou nemohla. A já se zpočátku doma dost nudila. Syn byl strašně hodný, pořád spal nebo pil. Takže jsem seděla doma, koukala jsem z okna a říkala si, že když kolegyně nemůže, tak pojedu. A zjistila jsem, že je to fajn. Odpočinula jsem si, odreagovala, přišla jsem do styku s lidmi. A upřímně? Pódium člověku něco dává, je to návykové, adrenalin, droga.

Inflagranti, které jste založila v roce 2004, není klasické trio. Hrajete na elektrické nástroje zmodernizovanou klasiku. Kde se vzal nápad se takhle odlišit?

Původně jsme hrály vážnou hudbu. Postupně jsme však začaly experimentovat s prvky jazzu, swingu, zkoušely jsme hrát muzikálové melodie a různé písně, které se nám líbily. A tak jsme se nakonec dostaly k elektrickým nástrojům a klasickou hudbu začaly předělávat do moderní podoby s popovým, rockovým spodkem. Dnes máme i rockovou doprovodnou kapelu.

Smyčcové trio Inflagranti už pět let vystupuje i s rockerem Pepou Vojtkem

Jak na vaši hudbu posluchači slyší?

Slyší. A to mě těší. Zmodernizovanou klasikou vlastně lidem přibližujeme vážnou hudbu.

Pět let s vámi také vystupuje Pepa Vojtek. Jak tohle spojení vzniklo?

Jsme tři instrumentalistky, tak mě jednou napadlo, že by bylo fajn pozvat na naše koncerty zpívajícího hosta. Pepu jsem znala a věděla jsem, že nejenže krásně zpívá, ale je to i fajn člověk. Před těmi pěti lety šlo o jednorázový projekt – dělali jsme společně akustické vánoční turné. Opravdu jsme si sedli, lidem se to líbilo, tak nás začali pořadatelé dál zvát. A fungujeme spolu dodnes. Společně už máme odehráno na devadesát koncertů, v srpnu s Pepou poprvé vystoupíme i na rockovém festivalu v Olešku.

Vy jste vystudovala klasiku (konzervatoř a pak AMU) – ostatně i vaše dvě kolegyně. Pepa je rocker. Jaký máte vztah k bigbítu?

Tak já jsem vyloženě rockerka.

Vážně?!

No jasně, mám ráda punkovou muziku. Odreagovávám se u ní. Oproti některým hodně komplikovaným klasickým dílům je rock pozitivní, z rockerů čiší neuvěřitelná energie.

A která písnička je vaší srdeční záležitostí?

Z těch, které hrajeme, je moje nejoblíbenější Metallica Nothing Else Matters. I fanoušci ji mají nejradši. Není koncert, kde bychom ji nehrály.

Když se řekne trio Inflagranti, většina těch, kteří vás znají, si hned řekne: Tři sexy dračice. Jste taková i mimo pódium?

(smích) Noooo, ve dvaačtyřiceti a se dvěma dětmi? To si teda jako sexy dračice opravdu nepřipadám. Zhruba před dvanácti lety bylo hezké se tak cítit, ale dnes většinou chodím ve vytahaných teplákách a rozepínacím triku, protože kojím.

„Pódium člověku něco dává, je to návykové, adrenalin, droga,“ říká zrzavá houslistka

Dceru Victorii Sofii jste porodila začátkem dubna. Prožíváte, stejně jako při prvním dítěti, také krásné poporodní období?

Teď už ano.

Počkejte, jak to myslíte – teď už ano?

Víte, druhé dítě jsme plánovali, přeci jen jsme starší rodiče a věděli jsme, že toho času moc nezbývá. A hlavně jsem chtěla, aby byly děti věkově blízko sebe. Po roce jsem otěhotněla znovu, ale bohužel jsem potratila. A dokonce dvakrát. Sice jsem dělala hrdinku, jakože se nic neděje, jedeme dál, ale vnitřně jsem se s tím nesrovnala.

Vím, o čem mluvíte… Takže následovalo špatné období.

Ano, hodně špatné. Zkoušeli jsme opravdu všechno a prostě to nešlo. Už chápu, že spousta žen udělá kvůli otěhotnění cokoli. A chápu jejich pocity, když neotěhotní. Někteří známí mi říkali: Máš už jedno dítě, buď ráda alespoň za něj… A já jim nedokázala vysvětlit, proč to druhé tak strašně chci. Prostě proto! Dvě děti jsou úžasné, a kdybych to věděla ve dvaceti, měla bych jich dneska už šest.

Co všechno jste byla ochotna pro otěhotnění podstoupit?

Chodila jsem na akupunkturu, vyzkoušela jsem různé čaje, homeopatii, dávání energie, u kořenáře jsem byla… Ale pak mi přestávala fungovat imunita. A nastaly zdravotní problémy. Skoro každý měsíc jsem brala antibiotika. Za rok jsem měla devatery! Až jedna imunoložka, ke které jsem se dostala, mě dala trochu dohromady.

Ale zásadní věc, která mi pomohla, byla ta, že jsem získala kontakt na jednoho ruského lékaře, bývalého buddhistického lámu, který žije v Burjatsku. Sice vystudoval západní medicínu, ale lidi léčí pomocí bylinek, které si sám nasbírá v horách, usuší, rozdrtí. Pacienty vyšetřuje z tepu, jazyka, z očí…

Vy jste za ním letěla do Burjatska?

Nene, povedlo se mi zařídit, že on přiletěl k nám.

Jaké to bylo setkání?

Celé to trvalo deset minut. Podržel mě za ruku, prý tak pozná, co mi přesně je, co potřebuju posílit, nebo potlačit. Z kufru pak vytahoval různé ingredience a míchal…

A řekl, co vám bylo?

Ne. Skoro nemluvil. A když jsem se ho ptala, jestli budu těhotná, odpověděl jen: „Budete, budete.“ Kdy? Ptala jsem se. „Až pán bůh dá…,“ pokýval hlavou. Pak, když si povídal s mým mužem, říkal, že západní kultura je hodně uspěchaná, a že místo toho, abychom věcem dali volný průběh, na všechno tlačíme. Takže jen potvrdil, že otěhotním. Popravdě, když jsem ho viděla, moc jsem tomu nevěřila.

A teď věříte, že to byl právě on, kdo vám nakonec pomohl?

Vím to naprosto přesně! Jeho léky jsem brala dva a půl měsíce, manžel měsíc. Víte, nebyli jsme úplně bez problémů. Ale zatímco klasičtí lékaři řekli, že to tak prostě je a nedá se s tím nic dělat, on našel řešení. A já už přes rok neměla antibiotika!

Přivedla jsem k němu i svou kamarádku, která měla za sebou osm neúspěšných pokusů o umělé oplodnění. A najednou? Je těhotná!

Vzal si za to nějaké peníze?

To je právě to, co mě šokovalo. Chtěl jen sto korun za jeden lék!

A vyhoví každému, nebo si pacienty vybírá?

Když sem přiletěl, koukala jsem, kolik těch bylinek s sebou veze. Ptala jsem se ho, na co to všechno má. Víte, co řekl? „Kdyby ještě někdo jiný něco potřeboval. Kdo přijde, a já budu moct, pomůžu. Moje poslání je léčit.“

A jaké je teď vaše poslání?

Pokud jde o práci – hudbu, tak dávat skrze muziku našim fanouškům a posluchačům radost a pozitivní energii. A jinak? Mít děti a vychovávat je k dobru a radosti. Z toho pak mám radost i já.