Umění je její život. Má všestranný talent – hraje, zpívá a tančí. Miluje všechno, co v životě dělá, je skromná a neustále pracuje na štěstí.

Eva Vrbková je herečka, kterou můžete znát nejen z Národního divadla, Švandova divadla nebo z brněnského divadla Husa na provázku, ale také z filmových rolí ve filmech Pravidla lži nebo Rodina je základ státu, za kterou získala čestné uznání ceny TRILOBIT a byla nominována na Českého lva. Navíc zpívá, píše texty a skládá vlastní hudbu, např. k inscenaci Cry baby cry ve Švandově divadle. Je až neuvěřitelné, že stačilo málo, a byla z ní pánská krejčová.

CRY BABY CRY - B. Popková, K. Cibulková, E. Vrbková

zdroj: archiv Evy Vrbkové, představení Cry baby cry ve Švandově divadle

Celý život vás provází umění – tanec, hraní a hudba… přesto jste původně pánská krejčová. Jaká byla vaše cesta od jehly a nití až k umění?

Moje touha po hraní byla tak velká, že i když jsem kvůli špatnému průměru ve škole musela na učební obor, přesto jsem pořád hledala cestu k divadlu, a to vlastně jakýmkoliv způsobem. Nakonec jsem v tanečním kroužku tehdy objevila letáček na konkurz do hereckého Studia Dům, které bylo v Huse na provázku. Pak už jsem to měla vlastně kousek, neb jsme ve Studiu pracovali s Evou Tálskou, tehdejší režisérkou Husy, a zrovna tam hledali do představení Babička Viktorku, tak jsem tam hned dostala příležitost.

Co vás baví víc – divadlo, filmy, nebo seriály? Spatřujete v tom velký rozdíl? A bez čeho si svůj život nedokážete představit?

Popravdě si svůj život bez divadla nedokážu představit. Miluju tu atmosféru, je to prostě on-line přenos duší, a občas to jsou nezapomenutelné momenty. Film je zase obrovské dobrodružství. Je to vzrušující a nejlepší je, když nikam nemusíte odjíždět a na pár dnů se z vás stane tak trochu někdo jiný. Natáčení pro mě bývá velmi intenzivní. Setkáte se s lidmi, které vidíte třebas poprvé. Nejvíce jsem si ho zatím užila ve filmu Pravidla lži. Hlavně byl skvělý jak režisér, tak herci, které si Robert (režisér R. Sedláček pozn. red.) k sobě vybral. To obsazení se mu povedlo. Bylo to úžasných 14 dní strávených v Němčicích u Strakonic a já na tu atmosféru nikdy nezapomenu.

Je vám při hraní bližší drama, nebo komedie? 

Já mám nejraději tu tragikomičnost. Je to takový ten styl, který jsem se naučila na Provázku. Neznamená to, že se nedojmete, to ne, ale jsou to momenty, kdy se z komické situace dostanete pod slupku, kde je vlastně tak nějak smutno. To je i docela těžké zahrát, protože si musíte uchovat odstup a lehkost, nebýt přehnaně „utragičtělý“ po celou dobu. Takové střídání světla a tmy a zase naopak. To mě baví nejvíc.

DSC_1328u2

zdroj: archiv Evy Vrbkové, foto by Martin Mikeš

V několika hrách jste měla možnost poznat na vlastní kůži střet ženského a mužského světa – v čem si myslíte, ze to mají dnešní ženy těžší?

Myslím, že těžkost si my ženy děláme hodně samy. Máme občas dané do vínku, že čím víc vydržíme, tím je to lepší. Zjišťuju až v poslední době, že předností ženy je vlastně nezvládnout všechno, být křehká, nechat se muži ovlivnit a dovolit jim, aby jimi byli, a já pak nemám takovou potřebu dokazovat, že unesu fakt těžkou tašku úúúplně sama! 🙂

Neupírají si podle vás ženy přílišnou emancipací trochu toho obyčejného štěstí?

No a jsme u toho! Emancipace vůbec není špatná. Kdo by chtěl doma celé dny jen uklízet a vařit. Nejsem rozhodně pro „sedlácký“ typ partnerského vztahu, kde žena doma uklízí a muž vydělává. Já myslím, že to by nebyl doma spokojený nikdo.  Jde podle mě o to, aby člověk dělal to, co v životě miluje, a hlavně si nelhal, že ho baví něco, co ho vlastně vůbec nebaví. Třeba já se cítím nejnaplněnější, když mám hezkou roli a využiju tak co nejvíc naplno co umím. Pak doma teprve přece může být veselo. Pokud bych měla jen sedět a koukat na televizi, jak hrají ostatní, to by mě dost nebavilo, ba i dost štvalo.

Kdy jste nejšťastnější vy? 

Nejšťastnější jsem, když  mi nic nechybí, což o sobě teď nemůžu říct, i když na tom pracuju. Řekla bych, že jde spíš momentálně o záblesky štěstí a ty jsou, když můžu být s někým, koho miluju.

Dočetla jsem se, ze pořádáte speciální workshopy osobního rozvoje – o čem jsou a hodí se i pro obyčejné ženy?

Workshopy dělám pěvecké a herecké. To co jsem se na workshopech osobního rozvoje za deset let naučila, když jsem je nejdříve sama studovala, teď propojuju s hraním a zpíváním. Je to pro obyčejné ženy, ale ráda pracuju i s herci. Jde o to, že se třeba ve zpěvu někdo škrtí, nejde mu využít naplno svůj hlas, a to všechno má nějaký důvod a my ho pak společně hledáme. Nebo když někdo hraje nějakou situaci, tak se ukáže, že se například bojí naplno doma projevit, tak tu situaci zkoušíme několikrát, dokud to dotyčnému nějak lépe nedocvakne. Je to moc fajn a je tam u toho i sranda. To by jeden nevěřil, jak často něco jiného říkáme a něco jiného cítíme. Tělo je ale naštěstí chytřejší a vyleze vše napovrch, pokud tomu dáme prostor.

Vrbková - Národní divadlo - Malý Princ

zdroj: archiv Evy Vrbkové, Národní divadlo a představení Malý princ

Jak to všechno zvládáte? Tolik aktivit, cesty mezi Prahou a Brnem, a k tomu osobní život – není toho jednu ženu moc?

Já si tak nepřipadám, v Brně v Huse na provázku hraji jen dvě představení měsíčně (Banditu). V Praze ve Švandově divadle ve hře Cry baby cry a v Národním divadle v Malém princi a ve Snu čarovné noci. Naopak mám teď docela dost času, takže bych moc ráda zažila zase nějaké to filmové dobrodružství! 🙂

Více informací a zajímavostí o herečce najdete na www.evavrbkova.cz