Inspirativní herečka, která miluje svoji rodinu, divadlo, rozdala by se pro druhé a ráda se vrací ke svým francouzským kořenům, si s námi otevřeně popovídala o diagnóze rakoviny, divadle i charitativní činnosti.

Teď zkoušíte novou verzi hry Šest tanečních hodin v šesti týdnech a máte za partnera Martina Krause.

Ano, divadlo Bolka Polívky koupilo práva a budeme hrát v Brně v divadle Bolka Polívky, po republice a v Praze ve Studiu dva.

Vaše postava má rakovinu, jak se to spojilo s vaším životem?

Šest tanečních hodin patří mezi mé osudové role. Už před lety, když jsem rakovinu dostala, tak jsem hrála v představení Šest tanečních hodin v šesti týdnech starší dámu, která má rakovinu.

To muselo být těžké?

V té době jsem se léčila a rovnou z nemocnice šla do divadla. V tom je profese herců zajímavá, že můžeme prožívat naše zkušenosti. Navíc pro mě to bylo i takovou terapií. Na jevišti jsem mohla dávat najevo své city naplno.

Ve Fokusu Václava Moravce jste se přiklonila k eutanazii, a navíc asistovanou sebevraždu využila i vaše sestra. Souvisí to s Vaším postojem k životu?

Ano, to souvisí s vírou v respekt a lásku. Moje sestra žádala o eutanazii a já jsem si uvědomila, že je to možná pokročilou medicínou, která nás tu možná drží déle, než je třeba. Je to velmi hluboké téma, které by nemělo být tabu. Stejně tak jsme tam mluvili o pozitivním přístupu k životu, hlavně v dnešní době, kde mám pocit, že žijeme v epidemii strachu.

Takže vám tento pozitivní přístup pomohl v boji s rakovinou?

Určitě. Člověk by měl mít svoje životní hodnoty. Když berete nemoc jako protivníka, kterého nenecháte vyhrát, tak si uvědomíte, že sice prožíváte v životě těžké okamžiky, ale zároveň vás vnitřní hlas přesvědčí, že je za co bojovat. V životě, když dáte svoji energii lidem na jevišti, vrátí se vám vlna upřímnosti a síly a najdete svůj smysl života. Divadlo, šansony, diskuze s lidmi, nadace, kniha jsou pro mě důležité, protože mám pocit, že dávám lidem okamžiky smíchu, radosti a předávám své zkušenosti dál.

Zažila jste to dvakrát, bojovala jste vždy stejně?

Vždycky jsem byla taková. Když jsem se diagnózu dozvěděla poprvé ve dvaadvaceti letech, hned jsem si pomyslela, že už jsem vlastně mrtvá, ale další informací bylo, že se to dá operovat, tak jsem se uklidnila. Navíc jsem v té době byla zamilovaná do Bolka (herec Boleslav Polívka, pozn. red.), a to mi dalo sílu bojovat a nebýt nemocná. Odjakživa jsem byla bojovník, takže i podruhé jsem se k tomu postavila čelem a řekla si: „Tak kamaráde, budeme bojovat!“

Co vám pomáhalo nemyslet na nemoc?

Hlavně divadlo. Jsem samotář, nevolám kamarádům, abych o tom mluvila. O nemoci vědělo jen pár lidí, a hlavně moje sestra, s médii jsem o tom nemluvila vůbec. Neměla jsem problém o tom mluvit, ale v ten daný moment jsem potřebovala hlavně klid a vybojovat si své zdraví sama. Bez asistence médií.

Co bylo vaší největší motivací?

Život byl mojí motivací. Řekla jsem si, že tu musím zůstat. Mám syna a musím tu pro něj být. Navíc divadlo i všechno, co dělám je pro mě důležité. Ale rodina pro mě vždycky byla důvodem, proč jsem chtěla zůstat na světě.

Máte potřebu nabádat ženy, aby chodily na preventivní prohlídky?

Ano, prevence je nejdůležitější. Kdybych nechodila na pravidelné prohlídky, mohlo být hůř ne-li úplně nejhůř. Je chyba zanedbávat prevenci, zvlášť ve chvíli, kdy nám dává medicína tu možnost zachytit onemocnění včas. Beru to tak, že nic se neděje v životě bezdůvodně a že pro mě byla nemoc užitečná právě z toho důvodu, že jsem své zkušenosti mohla předávat dál.

Co byste doporučila ženám, které se diagnózu dozvěděly?

Hlavně nepanikařit, najít lékaře, kterému věří a pak poslouchat. Moje sestra neposlouchala, odmítla mastektomii, hledala alternativní možnosti léčby a dopadlo to špatně. Já jsem poslouchala na slovo. Když se mě moje lékařka Miroslava Skovajsová zeptala, kdy budu mít čas, řekla jsem jí, neptej se mě, kdy můžu, ale řekni mi, kdy mám přijít.

Ovlivnilo to váš životní styl?

Neee, já svůj život nechci měnit. Chci žít s radostí. Psychika je v boji s onemocněním velmi důležitá. Nesmíte mít strach, naopak musíte žít dál jako by rakovina byla jen chřipka. Samozřejmě máte jizvy, kontroly a obavy, že se nemoc může vrátit, ale je velmi důležité žít normálně. Ptala jsem se na to své lékařky a ona mi řekl, abych žila tak, jak se cítím a tak, abych byla spokojená. Člověk nesmí žít ve strachu.

Máte spoustu projektů a povinností, jak to může jedna žena zvládnout?

Dělám toho sice hodně, ale vím, proč to dělám. Mám nastavené priority, takže všechno funguje a stíhám rodinu, divadlo, koncerty i nadaci Archa Chantal. A dokonce teď začínám psát druhou knihu. Nemám ráda nicnedělání, naopak pořád někde pobíhám, něco dělám, přemýšlím nebo píšu. Je to někdy namáhavé, ale všechno, co dělám má svůj důvod.

Jak bojujete se stresem?

Vzteknu se, brečím do polštáře, což mi dělá strašně dobře, ale nelituji se. To mi trvá deset minut, dám si vanu a pak je to v pohodě. Jsem někdy extrémně unavená, ale ve všem, co dělám vidím smysl, takže to za to stojí.

A jaká je pro vás ideální forma odpočinku?

Být s lidmi, které miluju, u vody. Moře, písek, kámen – to je můj život. Já jsem opravdu jižní. Miluju střední Evropu, ale moře je moje slabost. Jsem s Marseille. A tam to miluji i v zimě, když je divoké a krásné. Navíc se odreaguji i sochařením a malováním, když na to mám čas. Dotýkat se hlíny a průběh tvoření sochy je uklidňující.

Jaký je rozdíl mezi stravováním ve Francii a tady?

Jídlo je ve Francii tradice. Všechno se děje u stolu. Pamatuji si, jak mému synovi chůva říkala: pšššt, nemluvíme a jíme a já jsem jí odpověděla, že u nás doma se vždy bude mluvit právě u stolu.  Byla jsem vychovaná tak, že jsem u jídla trávila i tři hodiny. Francouzi už jsou takoví, že se celá rodina sejde u stolu. Ale i tady se věci mění k lepšímu. V dnešní době je to vaše rozhodnutí, jestli berete čas jako důležitý okamžik k tomu sednout si ke stolu, mluvit s rodinou a trávit s nimi čas. Jde o kontakt, jde o rovnováhu a spojování rodiny. Pro mě je tento moment, ať jde o rodinu nebo kamarády, hrozně cenný a tvoří se tím můj život a má osobnost. Právě u stolu mě lidi najdou, a ví, že je to chvíle, kdy se jim mohu věnovat a dávat jim radost.

Jak často se dostanete do Marseille?

To je otázka – moje práce je na prvním místě, takže třeba jen jednou do roka na dovolenou.

Kdy je to tam nejhezčí?

Na jaře a na podzim. Já mám ale nejraději jaro. A nejenom v jižní Franci, ale také v Bretani a u oceánu. Jižní Francie je úžasná, když tam není nával turistů. Navíc v létě bojuji s časem. Mám koncerty a potřebuji se tohle léto koncentrovat na napsání knihy. Protože, když hraji, nemůžu psát a naopak. Vždy se musím zaměřit jen na jednu věc.

To muselo být těžké, když jsem v knize četla, že jste přišla večer z představení, a ještě jste v noci psala a pracovala na knize?

Po představení jsem byla schopná ještě psát, ale ne před představením. Ráno jsem úplně vygumovaná, navíc jsem noční pták, a tak nemám problém s prací v noci. Jen Míša Zindelová, která se mnou psala první knihu Život na laně a teď i tu druhou, trochu trpěla. J Ona je ranní pták, ale přesto respektuje můj styl práce. A za to ji obdivuji.

Máte nadaci, která zlepšuje prostředí dětských nemocnic Tvoříme svět…co je váš největší úspěch?

Největším úspěchem je, že děti, které přicházejí do nemocnice, hledají hernu a v nich na chvíli zapomínají, že jsou v nemocnici. Mění to jejich vztah k nemocnici a rodiče vnímají, že je tam najednou jejich dítěti lépe. Léčba je úspěšnější, protože jsou děti více relaxované. Léčbě těla pomůžeme tím, že hladíme duši. Dítě je klidnější a atmosféra je lepší. Udělali jsme v Bohnicích dětský pavilon a dříve děti utíkali, ale slyšela jsem, že slečna měla odjet, ale řekla, že tady klidně ještě týden zůstane. I když je to hodně práce, cítím to jako své životní poslání. Když vnímáte lidi kolem sebe, využijete své možnosti a máte štěstí, že pomáhat můžete, tak vás to naplňuje a máte pocit, že má váš život smysl.