Když jí bylo šestadvacet, nahmatala si bulku v prsu. Rakovina. Tak nakonec zněla diagnóza lékařů. A život se jí najednou obrátil vzhůru nohama…

Irena je však neuvěřitelně silná. A o žádný soucit nestojí. „Lítost je totiž velmi nepříjemná,“ říká a dodává:  „V této situaci je důležité o nemoci mluvit.“

O rakovině nemá problém otevřeně hovořit. Dokazuje to i tím, že se stala součástí kampaně na intimní výrobek, který pomáhá mimo jiné také ženám, které mají po chemoterapiích problém se suchou sliznicí. Pro kampaň se neváhala svléknout, a to i přesto, že kvůli nemoci přišla o oba prsy.

Nedávno jste coby modelka nafotila kampaň pro gel HYDROfemin. Kývla jste na nabídku hned, nebo jste chvíli váhala?

Váhala jsem, ale nakonec jsem nabídku přijala. Přesvědčila mě hlavně možnost ukázat, že i v poměrně raném věku nás může potkat onemocnění jako rakovina a že není důvod se za to stydět nebo to skrývat. Znám z doslechu několik žen, které se za diagnózu rakoviny prsu stydí a nechtějí ji svému okolí přiznat.

Proč se podle vás stydí?

To skutečně nevím. Já jsem od začátku o své nemoci mluvila, pomáhá mi to se s tím vším vypořádat. Proto jsem taky tak ukecaná (smích).

Byla to vaše první zkušenost s takovým focením?

Ano, nikdy jsem nic podobného nefotila.

Jak nemoc ovlivnila váš život?

Samozřejmě se změnilo mnoho. Léčba byla velmi náročná a dlouhá, měla jsem řadu vážných komplikací, s jejichž následky se potýkám dodnes. Ale zase jsem psychicky odolnější.

MUDr. Tomáš Svoboda, onkolog z Onkologického a radioterapeutického oddělení FN v Plzni v jednom rozhovoru řekl, že rakovina prsu není jen vážná nemoc, ale také závod s časem. Pacientky, které na ni přijdou včas, mají velkou šanci na vyléčení, ostatní bojují o život. Kdy jste na svou nemoc přišla vy?

V 26 letech jsem si nahmatala bulku v prsu. Šla jsem sice ihned na ultrazvukové vyšetření, nicméně vzhledem k tomu, že jsem neměla obvyklý typ nádoru a rakovinu prsu v rodině nikdo neměl, neodhalila lékařka včas, že je nádor zhoubný. Léčit jsem se začala asi 10 měsíců poté, co jsem si bulku nahmatala. O to to bylo samozřejmě horší.

Počkejte, lékařka nepoznala, že jde o maligní nádor?! Neposlala vzorek na histologii?

Bohužel ne. Byla jsem pouze dvakrát na ultrazvuku. Pokaždé mi bylo řečeno, že to je fibroadenom (nezhoubný útvar – pozn. red.).

A jak to teda nakonec (až po 10 měsících) poznala?

Zhruba po 9 měsících od prvního ultrazvuku jsem šla na další kontrolu, to byl ale na dotyčné klinice jiný lékař. Ten okamžitě pojal podezření, že je něco špatně. Ihned mě poslal na biopsii. Jenže mezitím byly Vánoce, tak se to protáhlo o další měsíc.

Jakou léčbu už máte za sebou?

16 cyklů chemoterapie, chirurgické zákroky a v současnosti necelý rok (z celkových zhruba 5) hormonální terapie. Hormonální terapie, kterou v současnosti prodělávám, má oproti chemoterapii minimum vedlejších příznaků, avšak mé tělo stále není zcela v pořádku po náročné chemoterapii a závažných komplikacích, které jsem měla v průběhu léčby.

Co je na tom všem pro vás nejnáročnější?

Velmi náročné na tom celém je, jak je to dlouhé. Většina lidí z mé generace chce všechno rychle a nejradši hned. Já nejsem jiná. Takže jsem si nejdřív říkala, že to bude „jen“ půl roku, pak „jen“ rok, ale dnes už je to rok a půl, co jsem se začala léčit a pořád nejsem schopná dělat věci tak naplno jako dřív. A už nejspíš nikdy nebudu. Což je docela rána, když vám není ani třicet.

Celá léčba je náročná samozřejmě i po psychické stránce, podle mě to však mají těžší pacientovi nejbližší než samotný pacient. Ten může zatnout zuby a říct si, že to zvládne, ale oni se mohou jen dívat na to, jak trpí a nemohou mu pomoci.

Co vám v téhle těžké době pomáhá dodat odvahu, nepodlehnout, bojovat?

Nikdy jsem si vlastně nepřipustila, že je to tak vážné, špatné zprávy přicházely postupně, takže to pak bylo svým způsobem jednodušší.

Velmi mi pomohli lidé kolem mě, kamarádi, kolegové, rodina a ze všeho nejvíc můj partner. Když mi bylo opravdu špatně, měla jsem se o koho opřít.

V této situaci je velmi důležité s pacientem mluvit zcela otevřeně a nedělat, že se nic neděje. Mluvit o nemoci, vyslechnout, poradit, ale nelitovat. Lítost je velmi nepříjemná. Dvakrát se mi například stalo, že mě v tramvaji obešel revizor a nezkontroloval mi jízdenku, protože jsem byla plešatá a nemocná. Připadáte si pak ještě hůř. Jako kdybyste byla něco míň, někdo podřadný.

Irena s ostatními modelkami v kampani pro Hydrofemin.

Lékaři vám vzali oba prsy. Některé ženy se po mastektomii těžko se svým tělem vyrovnávají. Jak jste ho v této nové podobě přijala vy?

Nejdříve špatně. Když jsem se v nemocnici poprvé uviděla, málem jsem omdlela, ale postupně jsem si začala zvykat a dneska to beru tak nějak automaticky. Není to část těla, na kterou bych byla hrdá, ale je to část mě. Něco jako celulitida.

Je obdivuhodné, že jste se dokázala v kampani HYDROfeminu postavit před objektiv fotoaparátu. Obzvlášť když šlo o akty. Bylo pro vás těžké se svléknout?

Bylo pro mě velmi těžké se svléknout a postavit se před objektiv, fotím se nerada i oblečená. Ale fotografka Tereza z Davle byla opravdu výborná a naprostá profesionálka, takže to bylo nakonec docela fajn.

Před třemi lety ženy po mastektomii podpořily projekt finských designérů, jehož slogan zněl: „Kdo říká, že potřebujeme dvě prsa?“ S tímto nápadem tehdy přišla žena po rakovině, která se rozhodla nejít na rekonstrukci prsu. Co si myslíte vy? Jsou podle vás silikonové implantáty potřeba?

Nemyslím si, že jsou silikonové implantáty potřeba, je to rozhodnutí každé ženy. Já jsem implantáty měla, jenže mé tělo je odmítlo, takže mi je museli zase odstranit. Nejdřív jsem si řekla, že je vyzkouším, ale když to neklaplo, tak to nevadí. V šatech to sice nevypadá nejlíp, ale já už se s tím nějak poperu. Hlavně, že je mi líp.

 

Je také velmi důležité, aby se měl člověk rád. Jde vám to?

Snažím se brát se taková, jaká jsem. Jsem totiž hrozně líná se změnit.

Změnil se nějak váš pohled na ženskou krásu a fyzický vzhled?

Vůbec. Pořád se mi líbí štíhlé tmavovlásky (smích).

Výtěžek z projektu (HYDROfemin), jehož jste se stala součástí, poputuje na podporu neziskové organizace Nadační fond onkologie pro 21. století, který mimo jiné pomáhá pacientům s rakovinou a šíří znalosti o možnostech prevence. Je podle vás informovanost o prevenci u nás dostatečná?

Obecně myslím, že ano, vždyť i zdravotní pojišťovny zasílají pozvánky na preventivní vyšetření. Co bychom chtěli více?

Co se týče mladých, je situace složitější, protože preventivní vyšetření se na naši generaci nezaměřují, ale v poslední době u nás je několik velmi hezkých kampaní, jako například Prsakoule nebo Měsíc raka. Myslím si, že i díky nim se povědomí o nádorových onemocněních u mladých lidí výrazně zvýšilo. Problém vidím spíš v tom, že lidé ví, že by si měli dělat samovyšetření, ale nedělají ho.

Co byste, po vaší zkušenosti, doporučila všem ženám vy?

Nemám patent na moudrost, takže si nedovolím obecně radit všem. Ale svým přátelům říkám, ať myslí na své zdraví, protože ani nízký věk neznamená, že vás nepotká něco podobného.