Před několik lety si vysnila, že jednou odletí do Afriky pomáhat chudým dětem. A tak ve svých dvaadvaceti přerušila Anna Ambrozková studia na vysoké škole, nasedla do letadla a odletěla. Do Angoly.

Než opustila republiku, stihla tahle sympatická slečna odmaturovat, udělat přijímačky na Fakultu strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně a dokončit bakaláře. Dál už ale čekat nechtěla. Táhlo ji to jinam – na černý kontinent.

V jihoafrické Angole je Anička od konce letošního září. A kontakt s Českem udržuje přes internet. Teda pokud jí zrovna jde.

Kdy jste začala přemýšlet o tom, že byste chtěla odjet do Afriky pomáhat?

Asi tak v patnácti letech.

Už tak brzy?

Ano. Už odmala tíhnu k černookým, černovlasým. Takže černoši jsou pro mě úplný top, zvláště malé děti. Nevím, čím to je. Možná tím, že většina nejbližší rodiny jsou modroocí blonďáci.

Jakmile jsem proto začala chápat, že africké děti na tom nejsou tak dobře jako my, chtěla jsem jim pomoct. Chtěla jsem poznat tu chudou africkou část a její obyvatele. Být s nimi, stýkat se s nimi, vědět, v čem je jejich kultura skvělá a v čem naopak nepříjemná pro Evropana. Co mají rádi, jak se jim tam žije. Jak moc jsou chudí, jak moc se můžou rozvíjet.

Nechtěla jsem tam jen jet se na ně podívat. Chtěla jsem i pomoct. To je taková má životní cesta. Pomáhat, kde je potřeba.

Tak to jste byla v těch patnácti asi mnohem vyspělejší než většina vašich vrstevníků, kteří v tomto věku mají spíše jiné starosti…

Možná. Vyrůstala jsem v katolické rodině, sama jsem katolička. Navíc jsem pomáhala vést děti ve skautu a mám tři mladší sourozence. Takže v tom věku jsem už měla určitou zodpovědnost. A myslím, že tohle všechno mému rozhodnutí dost napomohlo. Navíc rodiče nás vedou k tomu, abychom viděli i svět kolem sebe. A ne jen náš malý „pokoj“.

Kdy přišel ten moment, že jste si řekla: „Teď je na Afriku ten správný čas?“

Když jsem nad tím začala v těch patnácti uvažovat, přemýšlela jsem, kdy. Po maturitě? To jsem zavrhla, protože přechod ze střední na vysokou je hodně velký skok. A pak by byl návrat hodně tvrdý. Takže nejlepší byla doba mezi bakalářským a magisterským studiem. Protože po skončení vysoké školy bych už zase chtěla začít myslet na svůj život v Česku. I když…  Teď si říkám, že se sem ještě na nějakou dobu vrátím.

Jak jste se na odjezd připravovala?

Do Afriky jsem vyjela přes salesiány (významná římskokatolická kongregace, která se věnuje výchově mládeže – pozn. red.) a ti mají deseti víkendovou přípravu.

Co všechno vás salesiáni v přípravě učili?

Pro mě bohužel dost věcí o zemích, kam se vyjíždí pravidelně. V Angole jsem ale spolu s jedním kamarádem, který je v jiném městě, první.

Probírali jsme ale i věci ohledně očkování, věnovali se přípravě věcí před odletem – co si asi s sebou vzít, na co se připravit (jako méně času pro sebe a podobně).

Angolu jste si sama vybrala?

Byla mi nabídnuta a já řekla ano. Ráda přijímám výzvy. Navíc je to země, kde ještě přes tento salesiánský program nebyl žádný Čech, Moravan ani Slezan.

Odletět ve dvaadvaceti sama do neznámé země chce odvahu. Měla jste z něčeho strach?

Největší strach jsem měla z loučení. Často mi totiž chybí málo, abych se rozbrečela. A byla jsem si jistá, že odlet skrz emoce asi nezvládnu. Nakonec jsem ho ale dala úplně na pohodu, spíš jsem byla jako v transu.

Trans je asi normální emoce, přeci jen očekávání je hodně silné. Jaká byla pak realita, když jste poprvé vstoupila na půdu Angoly?

Abych se přiznala, tak v Luandě (hlavní a největší město Angoly – pozn. red.) trochu zklamání – sice nenormální, ale prostě velké město. Tam jsem zůstala jen čtyři dny. V Lueně (město ve východní části Angoly a hlavní město provincie Moxico – pozn. red.) jsem si to ale zamilovala během první chvilky. Luena je pro mě opravdu tím africkým místem, které znám z dokumentů a fotek. Místem vhodným pro pomoc a zároveň tak naplněný Afrikou. Prašné cesty, špinavé děti, které na mě neustále volají „amiga“ nebo „branca“ (bílá), často i ke mně doběhnou a obejmou mě. Na začátku tu bylo velké sucho, teď v období dešťů to tu je krásně zelené. Je to pro mě jako pohádka.

Sice pohádka, je ale asi potřeba mít se neustále na pozoru. Dívala jsem se totiž na seznam nemocí, které v Angole hrozí a je opravdu sáhodlouhý. Od malárie, přes břišní tyfus, černý kašel, HIV, po ebolu a mnoho jiných, které ani u nás neznáme…

Tatínek mi někdy na jaře řekl, že se nebojí, co se mi tu stane nebo nestane. Že jsem v Božích rukách. A stejně to vnímám i já. I tak se ale samozřejmě snažím být opatrná a navíc nás při jakémkoli náznaku nemoci hned posílají k doktorům na testy.

Před odjezdem jste se s kamarády sázela, kolikrát za svůj pobyt chytnete malárii… Zatím odoláváte?

Zatím je to stále nula. Říkají mi, že to hodně záleží na tom, jak je člověk naladěn. Když je v klidu, bát se nemusí. Kamarádka z Polska je tu dva roky a měla ji asi 7x. Diana z Mexika je tu přes půl roku a malárii neměla ani jednou. Tak uvidím, jak na tom budu na konci já 🙂

Jakou pomoc angolské děti nejvíc potřebují? Co v této zemi nejvíce postrádají?

Rozhodně vzdělání. To, že některé nemají pořádné jídlo nebo střechu nad hlavou, je fakt. S tím se ale nepomůže tak rychle. Podle mě je pro ně nejlepší vzdělání, se kterým pak oni sami můžou něco udělat.

Takže je učíte?

Teď tu jsou prázdniny, takže zatím učím jen hru na piano a angličtinu. Ale pomáhala jsem už i s matematikou a trochu s fyzikou. Zvláště výuka matematiky je tu na velmi nízké úrovni.

Čím to podle vás je?

Špatní učitelé a hodně dětí ve třídách. Takže nemají individuální přístup.

Mají tyhle děti šanci na lepší život?

Jaké děti? Ty ze školy, nebo ty, co tam nemůžou chodit?

Aha, obojí…

Co tam chodí, tak ano. Bavila jsem se se dvěma našimi deváťáky, kteří už skončili, jestli budou ve studiu pokračovat. Jeden říkal, že chce jít na doktora, druhý na technického inženýra.

Ty, co nechodí, musí čekat, jestli jim ta vzdělaná část národa zvětší počet míst ve školách (tedy postaví školy a dodá učitele).

Věříte, že to těm dvěma chlapcům vyjde?

Myslím, že ano. Doktor a inženýr je v Angole něco jiného než u nás. Jsou na ně kladeny menší nároky.

Jaká jsou vlastně v Angole kritéria pro to, které děti do školy přijmou a které musí čekat na ty nové školy?

Ptala jsem se a je to místem bydliště. Když máte ve svém blízkém okolí školu, děti do ní chodí. Když bydlíte na špatném místě, mají smůlu. Ale na druhou stranu je tu i dost opuštěných škol, které nemají učitele.

Co vám tam nejvíce vhání slzy do očí? Už jste zažila beznaděj?

Ano, zažila. Když jsme byli v říjnu s deváťáky na víkend v jedné osadě, asi třicet kilometrů od města. Byly tam děti, které čekaly na naše zbytky jídla. Pracovaly a pomáhaly našim kuchařkám, aby jim pak daly to, co zbude.

Tak to je opravdu smutné…

A viděla jsem i jak si vaří v malé plechovce… asi oběd… nějaké zelené listy. A večer si ty děti napichovaly na větvičku brouky, které pak taky jedly.

Co z Česka vám tam nejvíc chybí?

Teď sníh! A jinak asi jídlo – větší výběr v masných a mléčných výrobcích.

Jaká místní jídla jste už ochutnala?

Tak třeba kaši z kukuřičné mouky – funghi. A popravdě tohle jídlo trochu smrdí. Už si ho moc nedávám 🙂

Kolik kilo jste shodila?

Ještě doma jsem si myslela, že v Africe určitě zhubnu. Když jsem dojela, tak jsem si říkala, že naopak možná přiberu. A včera jsem poprvé stoupla na váhu a ukázala mi o tři kila méně. Ale kdo ví, co je na tom pravdy 🙂

Několikrát jste ve svých příspěvcích na sociální síti zmínila, že hezké děvče v africké zemi je středem pozornosti. Stále na vás místní mladíci „pokřikují“? Už jste si na to zvykla?

Neřekla bych „hezké“ děvče. Spíš jinak hezké, protože mnoho černošek je tu opravdu krásných. Bíla tvář, navíc světlé vlasy a ne hnědé oči, je pro ně rarita. Moc nás tu takových není. Pořád pískají, když procházím, „zvou“ mě k sobě… Ale jo, už jsem si na to zvykla.

Před odletem jste byla „single“. Stále to platí?

Stále! J Už mi bylo několikrát oznámeno, že jsem něčí přítelkyně nebo budoucí žena. Ale já se jen tak nedám 🙂

Máte tam čas i sama na sebe?

Času mám někdy i víc, než bych chtěla.

Jak ho využíváte?

Většinou se podívám na nějaký film, napíšu dopis, nebo si zahraju na kytaru. Někdy ho ale taky využívám to tomu, abych se dospala.

Jak teď vidíte svou budoucnost? V Česku, nebo v Africe?

V tuto chvíli si říkám, že se vrátím domů, dodělám školu a pak si sem na nějakou dobu zase odskočím. Jinak chci ale určitě zůstat v Česku.

Splňuje zatím tahle mise vaše očekávání?

Zatím ne tak, jak bych si představovala. Ale bude to i tím, že ještě neumím tak dobře portugalsky, takže jsem nemohla být zapojena i do jiných věcí. Doufám ale, že se to po prázdninách, v novém školním roce, změní. Minimálně tu otevřu dvě třídy angličtiny – pro děti a starší, takže to bude určitě jiné.

Co vám tahle zkušenost zatím přinesla?

Poznávání lidí bez prvotních zábran nebo předsudků. Dokážu dobře vysvětlit matematiku i v portugalštině. Jsem tu schopná pomoct s angličtinou nebo hrou na klavír – doma patřím spíš k lepšímu průměru. Zjistila jsem, že stačí leckdy jediný úsměv, abych vykouzlila úsměv i na tváři těch druhých. A došlo mi, jak moc děti touží po obejmutí a že jim tím můžu pomoct.

Foto: archiv Anny Ambrozkové